Máme tu Vánoční čas a k němu vždy patřily pohádky. Když
se ale někoho na Hrádku zeptám, které se mu líbí, začne jmenovat jednu
mudlovskou za druhou. Kam se poděly naše, kouzelnické?
Vaším úkolem bude napsat mi kouzelnickou pohádku.
Nechci vidět, že vezmete mudlovskou, pár slov změníte, dosadíte jména
kouzelníků a vydáte ji za kouzelnickou. Za takový pokus dostanete pěkně kulatou
nulovou odměnu. Stejně tak pokud mi opíšete Bajky Barda Beedleho nebo něco
z netu.
Chci pěkně vaši vlastní tvorbu, ne nic okopírované.
Příspěvky posílejte na adresu arielka.snape@seznam.cz
do 11.1.2014 s předmětem Pohádky. Dodržte sovinec, jinak budete
diskvalifikováni ze soutěže!!! Každý může poslat jen 1 příspěvek, žádné opravy.
Podepište se a napište svoji kolej.
VYHODNOCENÍ:
VYHODNOCENÍ:
Do soutěže mi přišlo celých 6 příspěvků, za které moc
děkuji. Nakonec jsem se po těžké úvaze rozhodla udělit body takto:
30 bodů za úžasné pohádky dostali:
Amanda Lianová-Kimmel
Dominica Felton
Selen
20 bodů za pěknou pohádku, která ale není moc s
kouzelnickou tématikou:
Ally Nimet Snape
5 bodů za své dílko, které je spíš normálním
příběhem, než pohádkou:
Freďa Maky Diggory
0 bodů za nádhernou pohádku, která už ale byla
jednou obodována jako domácí úkol:
Elanor Elsinorská
Samozřejmě vám vystavím všechny pohádky, abyste si mohli
počíst a obdivovat je i vy.
Amanda Lianová-Kimmel:
Smutná vrba
Všichni asi dobře vědí, že na pozemcích Bradavic
stojí obávaná vrba mlátička. Co ale nikdo neví je, že i taková vrba má city.
Životním úkolem vrby mlátičky je prostě se ohnat po každém, kdo se k ní
příliš přiblíží, nikdo ale neví, jestli to tak skutečně chce. Byly to třetí
Vánoce po tom, co byla mlátička vysazena u Bradavic, aby chránila Remuse
Lupina, nějací dva studentíci se snažili dostat do chodby, kterou vrba chránila
a ta se, jak bylo jejím zvykem a úkolem, po nich okamžitě rozmáchla a odhodila
je pryč. Kluci byli samozřejmě naštvaní, vyplázli na ni jazyk, ale raději se
rychle vraceli do Hradu se slovy, že už konečně budou Vánoce a doma si užijí
spoustu legrace. A v té chvíli, když je vrba uslyšela, si uvědomila, že by
také chtěla oslavit Vánoce, že by také chtěla mít někoho, kdo by jí měl rád. Od
té doby byla smutná, když zrovna nemusela odhánět studenty, větvě nechávala
svěšené dolů k zemi a to samozřejmě budilo značnou pozornost. Nejvíce to
překvapovalo a také trápilo Remuse, vrbu znal asi nejlíp ze všech studentů na
hradě a byl jí také za ledacos vděčný, byl také jeden z mála, který věděl,
jak zastavit její útoky. Dlouho přemýšlel nad tím, co by vrbě mohlo být a
jelikož to byl velmi chytrý a vnímavý chlapec, brzy došel k závěru, že je
vrba smutná kvůli Vánocům. Po tomto nápadu celé dva týdny, až do Vánoce,
přemýšlel, jak vrbě udělat radost a když nastal Štědrý den, byl již připraven.
Jelikož věděl, že večer už nebude mít možnost, vydal se k vrbě mlátičce.
Ta se po něm instinktivně ohnala, ale Remus se jí hbitě vyhnul a stiskl
speciální suk na kmeni, aby se mlátička uklidnila. Ta se jako na povel přestala
rozmachovat a jen čekala, co se bude dít. K jejímu překvapení ji Remus
nazdobil vánočními ozdobami tak, že vypadala skutečně krásně a zářila na dálku
a potom jí zazpíval vánoční koledy. To byly první Vánoce vrby mlátičky, které
nestrávila sama a byla z toho velmi šťastná. Od té doby, dokud byl Remus
Lupin v Bradavicích, chodil za vrbou mlátičkou každý rok na Štědrý den,
nebo pokud trávil Vánoce doma, chodil za ní před odjezdem. A když už pak
v Bradavicích nebyl, poprosil samotného Albuse Brumbála a ten také každý
rok slavnostně vrbu nazdobil, aby už nikdy netrávila Vánoce ve smutku.
Dominica Felton:
Jak hipogryf ke
jménu přišel
Byl jednou jeden tvor. Měl orlí hlavu, a tělo koně, které
bylo pokryto peřím. Jmenoval se Hipo. Lidé se mu smály, kvůli jeho vzhledu.
Hipo byl z toho velmi nešťastný. Nejsmutnější den v jeho roce byl den
Štědrý. Rok co rok sledoval šťastné zvířátka, které na Vánoce dostávali od
svých pánů dárky a pohlazení. Hipovi bylo líto, že on pána neměl. Ani ho mít
nemohl. Většina milovníků zvířat se ho báli, nebo si o něm mysleli, jaká je to
obluda. Hip byl osamělý a zarmoucený. Dokonce i ostatní zvířátka ho do svých
řad nebrala. Až do jednoho osudného dne. Ten den, to měli být už sedmé Vánoce
co Hipo měl slavit sám. Jenomže se něco změnilo. V tu dobu, kdy se tvor
potloukal po vesnici, už bylo kolem půlnoci, a všichni obyvatelé městečka už
spali. Hipo přišel k hranici města, kde bylo pár posledních domků, a
utábořil se tam na malé skále. Díval se na měsíc a najednou uviděl hvězdu,
která padala. Hipo samozřejmě tradici „Padá hvězda, přej si něco!“ znal.
Proto zavřel oči, a pomyslel si: Nechci být pořád tak sám. Přál bych
si mít aspoň jednoho kamaráda.
Když otevřel oči, všiml si, že hvězda se k němu pořád
přibližuje. Dopadla na zem před ním, a v tu ránu se změnila v krásnou
dívku. Ta k němu promluvila spanilým hláskem: „Jsou Vánoce, co děláš tady?
Proč nejsi se svými přáteli a rodinou?“ Hipo svěsil hlavu a i když moc dobře
věděl, že mu dívka nedokáže rozumět, řekl: „Nemám rodinu. A ani žádné přátele.“
Kráska se však zatvářila chápavě a dodala: „Rozumím ti.“ Co se stalo pak, na to
Hipo do smrti nezapomněl. Dívka přivřela oči, a nasadila výraz největšího soustředění.
Náhle se jí začali protahovat lícní kosti a z lopatek ji začali vystupovat
křídla, stejná, jako měl Hipo. Tvor pochopil, že se kráska začala přeměňovat.
Ani se nenadál a uviděl stvoření, které bylo jemu tak podobné. Vlastně stejné,
až na to, že Hipo byl samec a ta “dívka“ samice. „Jsem metamorfomág.“ Usmála
se. „To znamená, že na sebe dokážu vzít jakoukoliv podobu.“ Hipo významně
pozvedl obočí. „To není možné žádný člověk přece nemůže-“
„Kdo říká, že jsem obyčejný člověk?“ skočila mu do řeči dívka.
„Jsem čarodějka. A jak vidím, ty taky nejsi obyčejný tvor. Nýbrž kouzelnický.
Jinak, jmenuju se Helen.“
„Já Hipo.“ Řekl. „Víš já… asi bys chtěla už jít, za svými
přáteli.“
Helen na něho upřela svůj pronikavý pohled a zeptala se: „A
co tu budeš dělat ty sám? Zůstanu tu s Tebou… mimochodem..moc přátel
nemám… takže… Mám nápad. Ty nemáš s kým trávit Vánoce, já taky ne, tak je
můžeme trávit spolu, co říkáš? Můžeme být kamarádi“
Hipo se místo odpovědi rozbrečel. „Vždycky jsem si přál mít
kamarády. Nikdy jsem žádné neměl a teď… Nikdy jsem nevěřil na to, že se přání
splní, když padá hvězda, ale teď…“
„To není hvězdou“ usmála se Helen. „Tohle je díky kouzlu
Vánoc.“
A tak, Helen a Hipo trávili Štědrý večer spolu. Další den,
šla Helen na ministerstvo nahlásit objevení nového kouzelnického tvora.
Z Hipa se stal vážený, vznešený a majestátný tvor, kterému dali jméno
Hipogryf. Tím ale příběh Helen a Hipa nekončí. Oba dva se do sebe zamilovali, a
Helen se rozhodla zůstat v Hypogryfí podobě navždy. Spolu měli mnoho
hipogryfčat, a každý hipogryf, který dnes existuje, je potomkem právě Hipa a
Helen.
A víte děti, jaké nám z toho plyne ponaučení?
Vánoční přání a sny, se vždycky splní!
Selen:
O sněžné čarodějce
Kdysi dávno, kdy ještě nebylo mezi kouzelníky používáno
pověstné "u Merlina...", žila na dalekém
severu hrozivá sněžná čarodějka Eraina. Hrozivá nebyla
vzhledem, naopak, svou krásou i moudrostí
byla přímo vyhlášená, ale chyba byla v její povaze; jak to
tak u lidí - i kouzelníků - , kteří jsou zahledění jen
sami do sebe bývá, byla pyšná a krutá.
Každého, kdo se opovážil vkročit do jejího Sněžného paláce a
tím ho zneuctil, začarovala do věčné ledové
sochy bez nejmenšího slitování, bez chvíle váhání. Zastávala
názor, že díky svým půvabům a schopnostem je
natolik výjimečná, že nikdo nesmí vstoupit do prostoru,
který obývá, bez toho, aniž by tím neurazil její dokonalost.
V té době žil v zemi irské kouzelník, jež slul jménem
Mergwin. Byl to velký učenec a jeho kouzla byla úžasně mocná,
přesto svých schopností nezneužíval a staral se především o
blaho druhých.
Doslechl se také o Eraině a její bezohledné domýšlivosti;
velice se na sněžnou čarodějku rozzlobil a usmyslel si, že
její zlo potrestá. Byl to muž lstivý, dokázal využít
okolnosti ve svůj prospěch a moc dobře věděl, že to mu v pomyslném
boji s Erainou pomůže. Přemístil se tedy do vesnice, jen
kousek od Sněžného paláce. Tam jednoho dobráka
požádal o prostý šat, cestovní hůl a široký klobouk; načež
už mu nic nebránilo vydat se za svým cílem.
Velice klidně vkročil do paláce ze sněhu a ledu a musel
obdivovat jeho velkolepost. Byl celý zdoben zářivými drahokamy
a místa na sezení pokrývala ta nejjemnější kožešina. Sotva
však vstoupil do ledového sálu, spatřil i sněžnou čarodějku, oděnou
v bohatě vyšívaných šatech... Seděla na trůně z ledu,
pohrdavě shlížela na všechno pod ní, ale Mergwin též poznal, že se Eraina
očividně nudí, byť by to nikdy nedala najevo.
Jakmile ho spatřila, chladně se ho zeptala, co zde
pohledává. Neodpověděl a místo toho se s úplným klidem otočil zády k ní, vytáhl
dřevěnou hrací desku, rozložil si ji před sebe a začal po ní
poněkud lhostejně přesouvat kousky ledu jako hrací kameny.
Eraina, zvyklá, že se před ní všichni pokorně skláněli až k
zemi, byla naprosto ohromená. Užuž chtěla vytáhnout hůlku a mrštit po
tom opovážlivci kletbu, jež ho uvede do věčného spánku
ledových soch, ale zvědavost ji přemohla. Důstojně sestoupila a došla až
k
Mergwinovi. Chvíli pozorovala hru, kterou, aniž by ji
věnoval jediný pohled, hrál sám se sebou; nakonec změkla a zeptala se ho:
"Co
to je? A kdo jsi ty?" Poslední část
otázky jakoby přeslechl, ale obrátil k ní tvář. "Chtěla by si paní ledu
zahrát?" Krátce přikývla. "Ovšem pod jednou podmínkou. Pokud
prohraješ, bude z tebe led. Vyhraješ-li, můžeš jít..." , pravila. Usmál
se, protože pochopil, co cítí. Byla rozzlobená sama na sebe, že ji něčím
zaujmul a ponížil tak její hrdost; ovšem s podmínkou souhlasil. Začali hrát.
V životě by nevěřila, jak ji tato činnost dokáže zaujmout.
Mergwin si pozorně všímal jejího způsobu hry a schválně začal hrát tak, aby to
vypadalo na vítězství paní ledu. Eraina už měla na tváři
vítězoslavný úsměv; dalším tahem má výhru zaručenu.
Byl na tahu Mergwin. Lhostejně vytáhl hůlku a jediným
mávnutím rozpustil všechny její hrací kousky ledu. Nevzmohla se na slovo.
"Paní, tolik jste si cenila své bezchybnosti, že jste
si vůbec neuvědomila, že ani vy bezchybná nejste. Máte své slabé místo, kterým
je
touha po opravdové zábavě a radosti. Když se vám tato touha
může vyplnit, přejete si to natolik, že zapomenete na to, že i vy máte
hůlku."
Načež Mergwin vysvobodil z ledu všechny ostatní zakleté a v
jejich doprovodu bez dalších slov opustil sněžnou čarodějku.
Od těch dob si Eraina, sněžná čarodějka začala více zakládat
na povaze přátelské, než panovačné a pyšné.
Mergwin byl ještě více opěvován a jak sám řekl: "Použijete-li
kouzlo, máte naději na vítězství. Spojíte-li kouzlo s moudrostí a lstivostí,
vyhrajete."
Ally Nimet Snape:
Šneci lezou z trouby
To odpoledne se šnek Filis strašlivě nudil. Neustálé
povalování u dešťové louže mu už lezlo na nervy. Otočil se na své tři kamarády,
kteří právě skotačili ve vodě, a zabručel.
„Hej, nechcete zkusit jinou zábavu? Tohle už je otrava.“
Felis, Folis a Falis se k němu otočili.
„Nás to tu celkem baví,“ oponovala trochu Felis, která se
právě chtěla opalovat.
„Co bys chtěl, když je takové vedro?“ zavrčel Folis.
Falis k němu pomalu přilezla. „Ale jo, mě už to plácání
ve vodě přestalo bavit,“ usmála se. „A navíc mám hlad.“
Filis chvíli přemýšlel a všiml si malé holčičky, která
seděla nedaleko v trávě.
„Dost často jsem uvažoval, jak to vypadá v obydlí
lidí,“ nadhodil.
Felis se zahleděla směrem jako Filis. „To je holka
z rodiny kouzelníků, která bydlí kousek odtud.“
„Mohla by nám ukázat, jak to u nich doma vypadá!“ vyhrkl
rázně Filis, který byl odhodlaný dívku oslovit.
„Vždyť je to člověk,“ namítl Folis.
„Che, klidně si tu zůstaň, já se jdu bavit!“ odsekl Filis.
Kamarádi se po sobě podívali a pak uznali, že nemohou nechat
Filise jít samotného. Rozběhli se za ním.
Filis už nějakou chvíli na malou holčičku pokřikoval, když
se k němu přidali i jeho tři kamarádi. Dívka se rozhlížela kolem, ale
teprve až když začala křičet i Falis, si jich dívka všimla. Byla velmi nadšená,
že šnečci umí mluvit. Filis dívku požádal, zda by je nevzala k nim domů. Malá
holčička si šnečky nastrkala do kapuce od bundy a opatrně je nesla domů.
Zvířátka doma mít nesměla, ale když tak šnečci prosili, nemohla si pomoci. Však
maminka právě pracuje na zahradě a nemusí se o tom dovědět.
Dívenka šnečkům ukazovala celý dům. Začala u svého pokoje,
prošla s nimi celý dům, až skončila v kuchyni.
„Dáte si něco k jídlu?“ zeptala se dívenka a natáhla se
k troubě. „Maminka pekla koláče,“ oznámila a otevřela její dvířka. Vytáhla
dva koláče a už, už chtěla troubu zavřít, když se od dveří ozval maminčin hlas.
Dívka se polekala, šnečci jí vypadli z kapuci a dopadli na plech
s koláči.
„Aaaaa…..“
Malá holčička rychle troubu zavřela, aby si maminka šnečků
nevšimla.
Felis, Filis, Folis a Falis se namáhavě vyhrabali
z koláčů, do kterých jejich tělíčka zapadala.
„Seš padlej na hlavu?“ čertil se Folis. „Teď nám řekni, co
budeme dělat!“
Filis se bezmocně rozhlížel kolem. Celé tělo ho bolelo a měl
pocit, že bude mít na ulitě brzy bouli. To místo se mu vůbec nelíbilo. Tmavé a
horké. Jak ven?
„Hepččí!“ kýchla Falis. „He-hepčí!“ Šnečí slečna měla určitě
alergii na nějakou přísadu, která se do koláčů dávala
Felis se snažila vypadat nenápadně, když se s chutí do
jednoho z koláčů zakousla. Jako jedinou tato situace neznepokojovala, když bylo
kolem tolik chutného jídla. „Mňam a mlask,“ pochutnávala si.
Maminka mezitím svou dcerku pokárala, že si neumyla ruce,
když chtěla jíst. Otevřela troubu, aby mohla koláče dát na talíř. Než se ale
chopila pekáče, došlo jí, že si zapomněla na ně připravit nádobí. Nechala troubu
otevřenou a přešla k polici s talíři.
„Kšá, huš!“ začala holčička šeptem vyhánět malé šnečky.
Jako první se vyřítil Folis navztekaný tak, že měl domeček
zbarven do červena. Za ním se hnal Filis. Byl udýchaný a na vlhkém víku od
trouby mu to klouzalo.
Bohužel v té chvíli se maminka i s talířem otočila
a uviděla tři šneky, které jí lezou z trouby. Třetí byla Felis, která měla
teprve vystrčenou hlavu, která byla skoro dvakrát tak větší, než původně. Dala
si do pusy moc velké sousto a nyní měla problém ho spolknout.
Maminka spráskla ruce a přísně se zahleděla na dcerku.
„Když oni to tu o nás chtěli poznat,“ hájila se dívenka a
hbitě začala strkat šnečky zpátky do kapuce. „Já je odnesu, mami,“ dodala.
V mžiku už měla šnečky u sebe, ale jeden jí chyběl. Byla to Falis. Celá
zmodralá se vyplazila ven. Od té své alergie nemohla pomalu ani dýchat.
„Eeehhhhchmmm,“ bylo jediné, na co se nyní zmohla. Holčička jí také rychle
chytila a utíkala, jak nejrychleji mohla, aby šnečky pustila a maminka se na ni
už pak nezlobila.
Když je vypustila, trojice přátel se doploužila zpět ke své
dešťové louži. Filis už si na nudné povalování nestěžoval. Falis strčila hlavu
do vody a hltala ji jako o život. Ne, už nikdy, říkala si v duchu. Málem
jí to zabilo. Folis jako obvykle házel moudra a Filise káral. Ti tři už se
nikdy k lidské domácnosti nepřiblíží. A Felis?
„Jak se jen dostanu dovnitř?“ neustále si pro sebe mumlala,
když přecházela sem a tam na prahu domu, který musela nechtěně opustit.
Freďa Maky Diggory:
Tieto mená si zapamätajte: David Piezas, Zack Marten, Alex
Guthová a Nina Ballsová. Títo štyria ľudia - kúzelníci - deti sa dokázali
spojiť aj keď sú hrozne rozdielny predsa ich niečo spája - odlišnosť. Každí
jeden z týchto ľudí nastúpil 1. septembra nastúpil na Bradavický expres, ktorý
odchádzal presne o 11:00. Ale ešte, kým zahájme toto dobrodružstvo najskôr si
ich predstavíme:
David Mitchel Piezas má jednu sestru Suzan, jeho mama je Elizabeth a otec je Eduard. Rodina Piezasovcov sa považuje v kúzelníckom svete za veľmi vznešenú, bohatú a vplyvnú rodinu. Každý člen tejto rodiny sa dostal do Zmijozelu. Inak to nebolo ani v Davidovom prípade, klobúk ho poslal do Zmijozelu, ale po veľmi dlhom uvažovaní. Totiž David chcel ísť do Zmijozelu iba kvôli svojej rodine, jeho srdce hovorilo niečo iné.
Zack Dylan Marten má dvoch mladších bratov - Stevev a Luke a jednu staršiu sestru, ktorá sa volá Bea. Jeho otec je mukel a mama kúzelníčka. Zackova mama to jeho otcovi povedala až keď mal Zack dva roky. Jeho otcom to trochu zatriaslo ale neodišiel od nich skôr ho to k nim ešte viac pripútalo. Zacka poslal Múdry klobúk do Nebelvíru takysto ako jeho mamu.
Alexandra Jessie Guthová je jedináčik, jej rodičia sa rozviedli skôr ako sa Alex narodila. Od malička žije so svojou mamou, svojho otca videla len párkrát v živote. Jej rodičia sú muklovia a tak sa o kúzelnom svete a o Bradaviciach dozvedela len nedávno. Múdry klobúk ju poslal do Mrzimoru.
Nina Emma Ballsová má mladšieho brata Ashtona, ktorý je o rok mladší ako ona. Nina mala štyri roky, keď sa dostala aj so svojím dvojročným bratom do detského domova. Ich otec je vo väzení píše im ale oni mu neopdisujú a ich mamina ... Múdry klobúk posplal Ninu do Havraspáru.
Takže Bradavický expres odchádza o 11:00 to som už hovorila. David Piezas si našiel volné kupé kde si sadol a vyložil si kufor na policu. Vlak sa o chvíľu pohol, keď sa otvorili dvere kupé a do nich sa vystrčila hlava: ,,Ahoj, môžem si sadnúť všade je už plno.'' ,, Jasné,'' povie David a usmeje sa. ,,Som Nina Ballsová,'' ,,David Piezas,'' zoznámia sa. Zdalo by sa, že z nich budú priatelia až kým nevystúpia z vlaku . Tam stretne David svoju sestru ,,Ahoj Suzan toto je Nina Ballsová.'' ,,Ballsová, David rodičom by sa nepáčilo keby vedeli že sa s ňou bavíš.'' David neveril, že to jeho sestra povedala, chcel niečo povedať, keď začul ,,Prváci,'' otočil sa a išiel. Keď všetci prváci vstúpili do Veľkej siene zahájil sa Triediaci ceremoniál. Ako prvá šla ku klobúku Ballsová, Nina klobúk ju takmer okamžite povedal Havraspár. Po nej šlo pár dievčat a chalan a potom šla Guthová, Alexandra klobúk bez rozmýšlania ju poslal do Mrzimoru. Po nej šlo jedno dievča a Marten, Zack klobúk ho zaradil do Nebelvíru. Zas šlo pár deti a prišiel rad na Piezas, David. Múdry klobúk ho po dlhom uvažovaní poslal do Zmijozelu. David sa však neprestal priateliť s NInou. Prvákov čakala ich prvá hodina - Obrana proti čiernej mágii. David si sadol k Nine a profesorka povedala nech si vyskúšajú inkust. Alex Guthová si ho šla zobrať k učiteľskému stolu a keď sa vracala potkla sa o niečiu tašku jej inkust sa vylial Davidovi na lavicu a hábit. ,,Prepáč ja som nechcela fakt, mrzí ma to, '' ospravedlňuje sa Alex. ,, To nič, nič sa nedeje je to len inkust,'' povie David a usmeje sa na ňu. A tak z nerozlučnej dvojky sa stala nerozlučná trojka. Po Vianočných prázdninách sa všetci traja vybrali von na prechádzku. Naproti nim šla skupinka Zmijozelčanov na čele so Suzan. ,,Ale, ale, ale koho to tu máme svätú trojicu,'' povie Suzan a ostatní sa zasmejú. ,, Buď ticho Suzan inak ... '' nedokončí vetu David ,,Inak čo? '' skočí mu do reči Suzan ,, Nezaslúžiš si byť v Zmijozeli,'' povie Suzan ,,Ty veľmi dobra vieš prečo som tu, som tu iba kvôli rodičom!'' povie David otočí sa a ide s Ninou a Alex naspäť do hradu. Suzan sa naštve a povie ,,Sec...'' ,,Expelliarmus'' skríkne nejaký hlas. Suzanina hulka vyletí do vzduchu a pristane o dvadsať metrov ďalej. Všetci sa otočia za tým hlasom. Ten hlas patril chlapcovi - Zackovi Martenovi - Nebelvírčanovi. Zack mal hulku namierenú na skupinku Zmijozelčanov. ,,Ale no tak zlož ju všetci vieme že ma nezabiješ,'' povedala Suzan a ušklabila sa. ,,Nie nezabijem,'' povedal Zack a zložil hulku. Skupinka Zmijozelčanov sa vybrala smerom ku hradu a popritom jeden zo Zmijozelčanov vrazil plecom do Zacka, ten neudržal rovnováhu a spadol na zem. Zmijozečania sa rozrehotali a David, Alex a NIna sa rozbehli pomôcť Zackovi. ,,Ďakujem, keby s nepoužil to zaklínadlo, už by som sa takto neusmieval, '' povie David. ,,To nič nebolo, '' povie Zack a usmeje sa. ,,Som David Piezas, toto je Nina Ballsova a toto je Alex Guthová.'' ,,Zack Marten.'' A od tohto dňa boli David, Alex, Nina a Zack príkladom pravého priateľstva, že by nová Fantastická štvorka?
David Mitchel Piezas má jednu sestru Suzan, jeho mama je Elizabeth a otec je Eduard. Rodina Piezasovcov sa považuje v kúzelníckom svete za veľmi vznešenú, bohatú a vplyvnú rodinu. Každý člen tejto rodiny sa dostal do Zmijozelu. Inak to nebolo ani v Davidovom prípade, klobúk ho poslal do Zmijozelu, ale po veľmi dlhom uvažovaní. Totiž David chcel ísť do Zmijozelu iba kvôli svojej rodine, jeho srdce hovorilo niečo iné.
Zack Dylan Marten má dvoch mladších bratov - Stevev a Luke a jednu staršiu sestru, ktorá sa volá Bea. Jeho otec je mukel a mama kúzelníčka. Zackova mama to jeho otcovi povedala až keď mal Zack dva roky. Jeho otcom to trochu zatriaslo ale neodišiel od nich skôr ho to k nim ešte viac pripútalo. Zacka poslal Múdry klobúk do Nebelvíru takysto ako jeho mamu.
Alexandra Jessie Guthová je jedináčik, jej rodičia sa rozviedli skôr ako sa Alex narodila. Od malička žije so svojou mamou, svojho otca videla len párkrát v živote. Jej rodičia sú muklovia a tak sa o kúzelnom svete a o Bradaviciach dozvedela len nedávno. Múdry klobúk ju poslal do Mrzimoru.
Nina Emma Ballsová má mladšieho brata Ashtona, ktorý je o rok mladší ako ona. Nina mala štyri roky, keď sa dostala aj so svojím dvojročným bratom do detského domova. Ich otec je vo väzení píše im ale oni mu neopdisujú a ich mamina ... Múdry klobúk posplal Ninu do Havraspáru.
Takže Bradavický expres odchádza o 11:00 to som už hovorila. David Piezas si našiel volné kupé kde si sadol a vyložil si kufor na policu. Vlak sa o chvíľu pohol, keď sa otvorili dvere kupé a do nich sa vystrčila hlava: ,,Ahoj, môžem si sadnúť všade je už plno.'' ,, Jasné,'' povie David a usmeje sa. ,,Som Nina Ballsová,'' ,,David Piezas,'' zoznámia sa. Zdalo by sa, že z nich budú priatelia až kým nevystúpia z vlaku . Tam stretne David svoju sestru ,,Ahoj Suzan toto je Nina Ballsová.'' ,,Ballsová, David rodičom by sa nepáčilo keby vedeli že sa s ňou bavíš.'' David neveril, že to jeho sestra povedala, chcel niečo povedať, keď začul ,,Prváci,'' otočil sa a išiel. Keď všetci prváci vstúpili do Veľkej siene zahájil sa Triediaci ceremoniál. Ako prvá šla ku klobúku Ballsová, Nina klobúk ju takmer okamžite povedal Havraspár. Po nej šlo pár dievčat a chalan a potom šla Guthová, Alexandra klobúk bez rozmýšlania ju poslal do Mrzimoru. Po nej šlo jedno dievča a Marten, Zack klobúk ho zaradil do Nebelvíru. Zas šlo pár deti a prišiel rad na Piezas, David. Múdry klobúk ho po dlhom uvažovaní poslal do Zmijozelu. David sa však neprestal priateliť s NInou. Prvákov čakala ich prvá hodina - Obrana proti čiernej mágii. David si sadol k Nine a profesorka povedala nech si vyskúšajú inkust. Alex Guthová si ho šla zobrať k učiteľskému stolu a keď sa vracala potkla sa o niečiu tašku jej inkust sa vylial Davidovi na lavicu a hábit. ,,Prepáč ja som nechcela fakt, mrzí ma to, '' ospravedlňuje sa Alex. ,, To nič, nič sa nedeje je to len inkust,'' povie David a usmeje sa na ňu. A tak z nerozlučnej dvojky sa stala nerozlučná trojka. Po Vianočných prázdninách sa všetci traja vybrali von na prechádzku. Naproti nim šla skupinka Zmijozelčanov na čele so Suzan. ,,Ale, ale, ale koho to tu máme svätú trojicu,'' povie Suzan a ostatní sa zasmejú. ,, Buď ticho Suzan inak ... '' nedokončí vetu David ,,Inak čo? '' skočí mu do reči Suzan ,, Nezaslúžiš si byť v Zmijozeli,'' povie Suzan ,,Ty veľmi dobra vieš prečo som tu, som tu iba kvôli rodičom!'' povie David otočí sa a ide s Ninou a Alex naspäť do hradu. Suzan sa naštve a povie ,,Sec...'' ,,Expelliarmus'' skríkne nejaký hlas. Suzanina hulka vyletí do vzduchu a pristane o dvadsať metrov ďalej. Všetci sa otočia za tým hlasom. Ten hlas patril chlapcovi - Zackovi Martenovi - Nebelvírčanovi. Zack mal hulku namierenú na skupinku Zmijozelčanov. ,,Ale no tak zlož ju všetci vieme že ma nezabiješ,'' povedala Suzan a ušklabila sa. ,,Nie nezabijem,'' povedal Zack a zložil hulku. Skupinka Zmijozelčanov sa vybrala smerom ku hradu a popritom jeden zo Zmijozelčanov vrazil plecom do Zacka, ten neudržal rovnováhu a spadol na zem. Zmijozečania sa rozrehotali a David, Alex a NIna sa rozbehli pomôcť Zackovi. ,,Ďakujem, keby s nepoužil to zaklínadlo, už by som sa takto neusmieval, '' povie David. ,,To nič nebolo, '' povie Zack a usmeje sa. ,,Som David Piezas, toto je Nina Ballsova a toto je Alex Guthová.'' ,,Zack Marten.'' A od tohto dňa boli David, Alex, Nina a Zack príkladom pravého priateľstva, že by nová Fantastická štvorka?
Elanor Elsinorská:
O hejkalovi, který
nechtěl strašit lidi
Kdysi dávno žil v lese malý Hejkálek a ten nechtěl strašit lidi. Raději si k jejich dětem chodil hrát. Otec Hejkal mu často domlouval, aby těch hloupostí nechal a věnoval se svému řemeslu. Jenže to Hejkálka vůbec netěšilo. A tak i přes opakované zákazy navštěvoval okolní vísky a všechny děti bavil nevyčerpatelnou zásobou veselých písniček. Nedlouho po Hejkálkových třetích narozeninách, což je čas, kdy hejkalové dosahují zletilosti, si ho otec zavolal, aby si s ním promluvil o budoucnosti.
„Milý synu,“ pravil starý Hejkal, „už jsi dospělý a je načase, abys po mě postupně převzal živnost. To víš, stárnu, sil mi ubývá a sychravé noci zle zkoušejí můj hlas. Ode dneška mi budeš vypomáhat.”
„Když já bych, otče, raději dělal něco jiného – třeba zpíval písničky lidem, aby byli veselí…“ nesměle opáčil Hejkálek.
„COŽE?!“ zařval Hejkal hlasem tak mocným, až v lese opadala polovina listí. Když se trochu uklidnil, pokračoval o poznání tišeji: „To nemyslíš vážně, že ne, Hejkálku? Ale takové věci neříkej ani v žertu, málem mne z toho ranila mrtvice,“ domlouval mu káravě.
„Myslím, otče, já nechci lidem nahánět strach, já jim chci dělat radost,“ špitl Hejkálek úplně potichoučku.
„JAKŽE?!“ zařval Hejkal ještě hrozněji než prve, takže opadala i druhá polovina lesa. „JAK SE VŮBEC OPOVAŽUJEŠ PROTIVIT SE PRADÁVNÉ TRADICI NAŠEHO RODU A PŘÁNÍ SVÉHO OTCE?! VEN, VEN Z MÉHO DOMU, A PROTLOUKEJ SE SVĚTEM, JAK UMÍŠ, KDYŽ JSOU TI LIDI MILEJŠÍ NAD HEJKALY! VEN!!!“
Hejkálek jen mlčky kývnul a odešel. Brzy zjistil, že potulného zpěváka – a nadto hejkala – nikde natrvalo nechtějí a byl velice smutný. Bezcílně bloumal krajem, až došel na rozcestí, kde právě odpočíval jiný poutník. Vlastně poutnice. Když si ji Hejkálek prohlédl, zjistil, že to není obyčejná lidská žena, ale smrtonoška. Zprvu se zalekl, ale pak si dodal odvahy a slušně pozdravil. Smrtonoška mu pozdrav oplatila a vybídla ho, ať si přisedne, že by pro změnu ocenila něčí společnost. Prý už je dlouho sama na cestě a hledá zemi vonící citróny, olivami a vinnou révou, protože se doslechla, že tamější obyvatelé jsou velmi muzikální a ona touží stát se operní pěvkyní (doma pro její sen nemají pochopení…). Jenže zabloudila a už v zoufalosti neví, kterým směrem se dát. Hejkálek zajásal, protože se mu v mysli vynořila vzpomínka na otevřené okno vesnické školy, pod nímž tajně poslouchal, co se jeho dětští kamarádi učí, a poznal zemi, o které smutná Smrtonoška mluvila.
„Já vím, kde ta země leží, a rád ti to prozradím. Ale měl bych jedno přání,“ řekl nesměle.
„Nešálí mě sluch? Opravdu? Tak jen rychle povídej, ráda ti splním cokoli, co bude v mých silách!“ vypískla Smrtonoška ječivým sopránem.
„Musíš se vydat na jih a jít, až dokud k tobě nedolehne šumění moře. Tam je tvůj cíl. Moc rád bych tě ovšem na té cestě doprovázel, myslím, že i já bych tam konečně našel svoje štěstí. Jestli teda nejsi proti,“ dodal s nejistotou v hlase.
„Ale to se rozumí samo sebou, že můžeš jít se mnou! Musela bych být opravdu nevděčná potvora, abych ti to odepřela! Budu moc ráda za takového společníka,“ usmála se na něj zářivě a s šibalským mrknutím dodala: „a můžeme si cestou i zazpívat. Znám několik překrásných duet.“
A jestli pak v daleké zemi opravdu našli své štěstí? Inu, to by byla věru špatná pohádka, kdyby se končila špatně. Nemusíte se bát – ale ještě naše hrdiny neopouštějte, Hejkálkova pěšinka byla přece jen trošku klikatější, než jak si to tajně vysnil na onom památné rozcestí… Smrtonošce se brzy podařilo získat angažmá v jedné slavné opeře, ovšem Hejkálek musel vzít za vděk místem cirkusového bubeníka a vyvolavače. Přesto ho Štěstěna tak docela neopustila.
Jednoho dne se před ním zastavil podivný tlustý mužíček, chvíli poslouchal, načež propukl v nadšeným aplaus: „Bravo! Bravo! Signore, vy mít opravdu bellissimo hlas! Já dlouho hledat takový talento! Povědít, signore, mít vy fobia z voda?“
Hejkálek po pravdě přiznal, že plavat umí obstojně, i když nechápal, proč se na to cizinec ptá.
„Bellissimo! Signore, chtít vy dělat gondoliéro?“ pokračoval neznámý.
Hejkálkovi se nabídka zamlouvala, ale pro jistotu se mužíka ještě zeptal: „A nevadí, že jsem, ehm, hejkal?“
„No, signore, to být grande magneto na turisto! Dohodnout my, he?“
A tak od té doby Hejkálek vozí zájemce na gondole a zpívá jim k tomu krásné písničky. Obojí mu jde moc dobře. Zazvonil zvonec, pohádky je ko– Počkat, vy chcete ještě vědět, co se stalo se starým Hejkalem? No dobrá, když to musí být… Časem se mu celá záležitost přece jen rozležela a začal vyhnání syna litovat. Proto, když jednou vyslechl hovor dvou vandrujících tovaryšů, kteří si vyměňovali zážitky z cest a zmínili se přitom o gondoliérovi, „co vypadá na chlup jako opravdický hejkal a halekat umí zrovna tak“, spolkl starý Hejkal veškerou hejkalí pýchu a poslal synovi dopis s prosbou o odpuštění. Hejkálek měl obrovskou radost a obratem otce pozval, aby se přestěhoval za ním, „neboť podnebí je tu mírné a teplé a vašemu hlasu by šlo jistě k duhu, pokud byste i tady chtěl pokračovat ve svém povolání.“ Hejkal se dlouho nerozmýšlel, les předal svému mladšímu synovci, jenž se do té doby dělil o revír s bratrem (což, přiznejme si to otevřeně, zvlášť netěšilo ani jednoho z nich), a přesídlil za Hejkálkem na jih, do země citrónů, vinné révy a vlažných nocí. A jestli neumřeli, žijí tam spolu šťastně dodnes. Zazvonil zvonec, a pohádky je tentokrát už opravdu konec. ;)
[Poznámka na okraj: Italsky neumím a ani jsem se nesnažila o gramatickou správnost, jen o navození správné atmosféry. Milovníci italštiny snad prominou. :)]
Kdysi dávno žil v lese malý Hejkálek a ten nechtěl strašit lidi. Raději si k jejich dětem chodil hrát. Otec Hejkal mu často domlouval, aby těch hloupostí nechal a věnoval se svému řemeslu. Jenže to Hejkálka vůbec netěšilo. A tak i přes opakované zákazy navštěvoval okolní vísky a všechny děti bavil nevyčerpatelnou zásobou veselých písniček. Nedlouho po Hejkálkových třetích narozeninách, což je čas, kdy hejkalové dosahují zletilosti, si ho otec zavolal, aby si s ním promluvil o budoucnosti.
„Milý synu,“ pravil starý Hejkal, „už jsi dospělý a je načase, abys po mě postupně převzal živnost. To víš, stárnu, sil mi ubývá a sychravé noci zle zkoušejí můj hlas. Ode dneška mi budeš vypomáhat.”
„Když já bych, otče, raději dělal něco jiného – třeba zpíval písničky lidem, aby byli veselí…“ nesměle opáčil Hejkálek.
„COŽE?!“ zařval Hejkal hlasem tak mocným, až v lese opadala polovina listí. Když se trochu uklidnil, pokračoval o poznání tišeji: „To nemyslíš vážně, že ne, Hejkálku? Ale takové věci neříkej ani v žertu, málem mne z toho ranila mrtvice,“ domlouval mu káravě.
„Myslím, otče, já nechci lidem nahánět strach, já jim chci dělat radost,“ špitl Hejkálek úplně potichoučku.
„JAKŽE?!“ zařval Hejkal ještě hrozněji než prve, takže opadala i druhá polovina lesa. „JAK SE VŮBEC OPOVAŽUJEŠ PROTIVIT SE PRADÁVNÉ TRADICI NAŠEHO RODU A PŘÁNÍ SVÉHO OTCE?! VEN, VEN Z MÉHO DOMU, A PROTLOUKEJ SE SVĚTEM, JAK UMÍŠ, KDYŽ JSOU TI LIDI MILEJŠÍ NAD HEJKALY! VEN!!!“
Hejkálek jen mlčky kývnul a odešel. Brzy zjistil, že potulného zpěváka – a nadto hejkala – nikde natrvalo nechtějí a byl velice smutný. Bezcílně bloumal krajem, až došel na rozcestí, kde právě odpočíval jiný poutník. Vlastně poutnice. Když si ji Hejkálek prohlédl, zjistil, že to není obyčejná lidská žena, ale smrtonoška. Zprvu se zalekl, ale pak si dodal odvahy a slušně pozdravil. Smrtonoška mu pozdrav oplatila a vybídla ho, ať si přisedne, že by pro změnu ocenila něčí společnost. Prý už je dlouho sama na cestě a hledá zemi vonící citróny, olivami a vinnou révou, protože se doslechla, že tamější obyvatelé jsou velmi muzikální a ona touží stát se operní pěvkyní (doma pro její sen nemají pochopení…). Jenže zabloudila a už v zoufalosti neví, kterým směrem se dát. Hejkálek zajásal, protože se mu v mysli vynořila vzpomínka na otevřené okno vesnické školy, pod nímž tajně poslouchal, co se jeho dětští kamarádi učí, a poznal zemi, o které smutná Smrtonoška mluvila.
„Já vím, kde ta země leží, a rád ti to prozradím. Ale měl bych jedno přání,“ řekl nesměle.
„Nešálí mě sluch? Opravdu? Tak jen rychle povídej, ráda ti splním cokoli, co bude v mých silách!“ vypískla Smrtonoška ječivým sopránem.
„Musíš se vydat na jih a jít, až dokud k tobě nedolehne šumění moře. Tam je tvůj cíl. Moc rád bych tě ovšem na té cestě doprovázel, myslím, že i já bych tam konečně našel svoje štěstí. Jestli teda nejsi proti,“ dodal s nejistotou v hlase.
„Ale to se rozumí samo sebou, že můžeš jít se mnou! Musela bych být opravdu nevděčná potvora, abych ti to odepřela! Budu moc ráda za takového společníka,“ usmála se na něj zářivě a s šibalským mrknutím dodala: „a můžeme si cestou i zazpívat. Znám několik překrásných duet.“
A jestli pak v daleké zemi opravdu našli své štěstí? Inu, to by byla věru špatná pohádka, kdyby se končila špatně. Nemusíte se bát – ale ještě naše hrdiny neopouštějte, Hejkálkova pěšinka byla přece jen trošku klikatější, než jak si to tajně vysnil na onom památné rozcestí… Smrtonošce se brzy podařilo získat angažmá v jedné slavné opeře, ovšem Hejkálek musel vzít za vděk místem cirkusového bubeníka a vyvolavače. Přesto ho Štěstěna tak docela neopustila.
Jednoho dne se před ním zastavil podivný tlustý mužíček, chvíli poslouchal, načež propukl v nadšeným aplaus: „Bravo! Bravo! Signore, vy mít opravdu bellissimo hlas! Já dlouho hledat takový talento! Povědít, signore, mít vy fobia z voda?“
Hejkálek po pravdě přiznal, že plavat umí obstojně, i když nechápal, proč se na to cizinec ptá.
„Bellissimo! Signore, chtít vy dělat gondoliéro?“ pokračoval neznámý.
Hejkálkovi se nabídka zamlouvala, ale pro jistotu se mužíka ještě zeptal: „A nevadí, že jsem, ehm, hejkal?“
„No, signore, to být grande magneto na turisto! Dohodnout my, he?“
A tak od té doby Hejkálek vozí zájemce na gondole a zpívá jim k tomu krásné písničky. Obojí mu jde moc dobře. Zazvonil zvonec, pohádky je ko– Počkat, vy chcete ještě vědět, co se stalo se starým Hejkalem? No dobrá, když to musí být… Časem se mu celá záležitost přece jen rozležela a začal vyhnání syna litovat. Proto, když jednou vyslechl hovor dvou vandrujících tovaryšů, kteří si vyměňovali zážitky z cest a zmínili se přitom o gondoliérovi, „co vypadá na chlup jako opravdický hejkal a halekat umí zrovna tak“, spolkl starý Hejkal veškerou hejkalí pýchu a poslal synovi dopis s prosbou o odpuštění. Hejkálek měl obrovskou radost a obratem otce pozval, aby se přestěhoval za ním, „neboť podnebí je tu mírné a teplé a vašemu hlasu by šlo jistě k duhu, pokud byste i tady chtěl pokračovat ve svém povolání.“ Hejkal se dlouho nerozmýšlel, les předal svému mladšímu synovci, jenž se do té doby dělil o revír s bratrem (což, přiznejme si to otevřeně, zvlášť netěšilo ani jednoho z nich), a přesídlil za Hejkálkem na jih, do země citrónů, vinné révy a vlažných nocí. A jestli neumřeli, žijí tam spolu šťastně dodnes. Zazvonil zvonec, a pohádky je tentokrát už opravdu konec. ;)
[Poznámka na okraj: Italsky neumím a ani jsem se nesnažila o gramatickou správnost, jen o navození správné atmosféry. Milovníci italštiny snad prominou. :)]
