Ahojky,
mám tu pro vás jednu soutěž.. Mudlovské kino, dobrá věc, že jo? :) Všichni ji jistě znáte.. Ale představte si čistokrevného kouzelníka, který s mudlovským světem má nulové zkušenosti.. A představte si že jde do kina, musí si koupit lístky, koupí si popcorn, hledá sedadlo, kouká na film, vidí všechny ty mudlíky okolo.. :D Chtěla bych, aby jste se vžili do kůže takového kouzelníka a popsali mi svůj kouzelný zážitek v mudlovském kině. :)
Rozsah práce by měl být okolo 1/2 - 1A4 .. Zkuste to prosím dodržet, když to bude delší, tak nevadí. :)
A nezapomeňte na moje oblíbené heslo.. Fantazii se meze rozhodně nekladou, čím vtipnější, tím lepší O:-)
Čas na odeslání máte do 20. března.. Posílejte s předmětem Kino, Jméno, Kolej.
Tak neváhejte a vydejte se do kina! :)
VÝSLEDKY
Přišli mi dva moc krásné příspěvky od dvou Havraspárských slečen. :)
Turkiš97: získáváš 20 bodů :)
Stál jsem bezradně na ulici a kolem mě byla asi tak stovka mudlů pobíhajících, jako by měli vypustit duši. Říkal jsem si, kam to proboha letí. Někteří zalezli pod zem pod zem do té jejich krabice k přepravování, které říkají motro nebo tak nějak. Rozhlížel jsem se a vzpomínal, co to vlastně hledám. Uviděl jsem jednoho staršího a zamířil k němu. "Dobrý den", pozdravil jsem, "hledám tady keno." "Cože hledáte?" Podíval se na mě ten mudla udiveně. "No kono, chtěl bych tam vidět ten film Harry Potter." "Jo vy myslíte kino?," zasmál se stařík. "To musíte jít do obchodního domu a pak vyjet úplně nahoru po schodech." "Kamže?" Asi jsem vypadal opravdu divně, ale neměl jsem vůbec potuchy, co to ten obchodní dům je. "Tady přes silnici do té velké budovy", odpověděl a díval se za mnou dosti divným výrazem, jako kdybych byl nějaký pošuk. Vešel jsem a kolem mě proudilo snad ještě víc mudlů než venku. Zamířil jsem ke schodišti a nechal se vyvézt ke kinu. Uviděl jsem nějaké vchody, tak jsem prolezl dovnitř. Uviděl jsem tam nějakého mudlu, co prodával cosi k jídlu a také dalšího, který seděl a něco vybíral od ostatních mudlů. Chtěl jsem se, co nejrychleji dostat na ten film a zamířil jsem kamsi do chodby. Přede mnou se zjevilo asi 10 dveří. "Uf, to bude těžké najít ty správné", pomyslel jsem si. Zkusil jsem první. Ty byly označeny panáčkem. Tam jsem však objevil záchody. Ve druhých dveřích stála nějaká ženská v divných hadrech a osopila se na mě: "Co tady děláš, to je jen pro personál!" Radši jsem rychle zaplul jinam. "Sláva, tady je nějaký film", zaradoval jsem se. Ale v tom mě nějaký mudla vyváděl ven a řval: "Co si to dovoluješ vcházet do sálu bez lístku!" Hlavou mi prolítlo: "Jaký sakra lístek?" Tak jsem se toho mudly zeptal: "Promiňte pane, o jakém lístku jste to mluvil?" On na mě koukal, jak na tancujícího měsíčníka a myslel si, že si z něj utahuju. "Tak takhle ne, tohle tu trpět nehodlám, copak jste utekl z blázince?" "No asi jo", odvětil jsem na to, aniž bych věděl, co to ten blázinec je. "Jsem tady poprvé a nevím, kde jaké lístky jsou." "Aha, tak vy jste tady poprvé, to jste měl říct rovnou." Musíte si stoupnout do tamté fronty", řekl a já šel. Už jsem byl na řadě a paní se mě zeptala: "Na co chcete lístek?" "Na Harryho Pottera", odvětil jsem a vytahoval 1 galeon. "To jste si asi spletl kino, tady nic takového nehrajeme." "Já myslel, že ano", řekl jsem s úžasem na obličeji. "a něco jiného s čarodějným tématem byste neměli?" "No ano, Saxanu", řekla. "Tak já na ní půjdu." Předal jsem paní pokladní 1 galeon. "Tohle jsou asi nějaké jiné peníze, ty tady v České republice nebereme.." "Jo aha, tak to se omlouvám", předal jsem paní správnou bankovku a běžel se usadit na své místo ve správném sálu. Pak jsem si užíval podívanou, která stála dost namáhy. Myslím, že v mudlovském světě se opravdu špatně orientuje a jsem rád, že jsem se mohl dostat zpátky do svého domu a už víckrát se tam nevrátím
"Ááá!" protáhla jsem se. Ještě chvíli jsem jen tak ležela v posteli a přemýšlela o tom, co dneska budu dělat. Ozvalo se slabé ťukání na okno.
"Glory!" vykřikla jsem a hrnula se otevřít okno, na kterém nedočkavě přešlapovala moje sovička. Nastavila jsem jí ruku a ona mi na ní skočila a přešla až na moje rameno.
"Tak co? Copak mi neseš?" zeptala jsem se jí a vzala si od ní dopis. Byl od mé kamarádky Sofie, která byla čarodějkou z napůl mudlovské rodiny. Rychle jsem ho přelétla očima:
Ahoj Jessico!
Co máš dneska v plánu? Nechtěla by sis se mnou vyrazit do kina? Kino je mudlovské 'zařízení', ve kterém se promítaji filmy(něco jako video, což je něco jako-), nedá se to vysvětlit, prostě budeš muset jítse mnou, abys to všechno pochopila. Sejdeme se třeba těsně po večeři? Doufám, že se ti to bude líbit,
Sofie:).
"Jéé, to je od ní hezké, já ji mám tak ráda, už se tak těším, budu muset-" vychrlila jsem ze sebe a pak mi došlo, že mluvím se sovou. Vůbec jsem netušila, co znamená kino nebo film. A-jak jinak- zvědavost mě přemohla a já se začala nesmírně těšit.
~~~
Hodinu předtím než jsem se měla sejít se Sofií, jsem se začala chystat. Zvědavost ze mě přímo sálala. Oblékla jsem si modré džínsy s dírami a bílé triko s krátkými rukávy. Vzala jsem si na sebe vysoké boty připomínající ty, které si berete na jízdu na koni, a do jedné z nich jsem si zastrčila svou hůlku tak, že čouhal jen nepatrný kousek. Věděla jsem, že si ji brát nemusím, ale stejně- jistota je jistota.
Popadla jsem svou hnědou tašku s třásněmi, letmo pohlédla do zrcadla- zkontrolovala, zda jsem si správně natočila pomocí hůlky řasy a lehce nabarvila obočí, pak jsem si ještě mudlovským zařízením jménem rtěnka(kterou mi věnovala Sofie) přejela rty, zatočila jsem se na místě a přemístila se do hnusně zapáchající uličky, dva bloky od místa srazu.
"Fuj, to je puch!!!" vykřikla jsem a vytáhla svou voňavku a zdvojnásobila tím množství, které jsem na sobě měla.
" Smrdí to tu jako merlinovy starý trenky," ulevila jsem si a začala pomalu kráčet směrem ke kinu, přičemž jsem se vyhýbala všem odpadkům, které se mi připletly pod nohy. Když jsem uviděla krysu, zrychlila jsem krok a zanedlouho už ksem přešlapovala před budovou, která hlásala 'Cinema City'.
"Jessico!" křičela na mě Sofie z dálky. Po tváři mi přeběhl slabý úsměv- Sofie byla nepoučitelná- nikdy nechodila včas. Rozběhla jsem se jí naproti a objala jsem ji.
"Dík, že mě vezmeš sebou" řekla jsem s patrnou vděčností v hlase.
"Ále, to není žádný problém!" odpověděla a tvář se jí rozzářila úsměvem.
"Půjdeme?" zeptala se a já jsem kývla hlavou. Vyrazily jsme. Prošli jsme kolem velkých dveří otevřených dokořán. Já jsem zamířila dovnitř. Nějaký pán mě ale zastavil.
"Slečno, máte vstupenky?" zeptal se.
"Vstupenky?" opáčila jsem, protože jsem neměla nejmenší tušení o čem to mluví.
" Ano, bez nich vás nepustíme dovnitř," řekl a koukal na mě jako na blázna. Sofie si zrovna všimla, kde jsem a z dlouhatánské řady na mě sykla.
"Jessico! Co to vyvádíš? Pojď sem!" řekla a snažila se potlačit nezadržitelný výbuch smíchu. Zmateně jsem k ní šla a pořád nechápala, co se děje.
"Co jsem udělala špatně?" zeptala jsem se a zatvářila se udiveně.
"Musíš mít tohle," řekla a ukázala na dva malinké papírky, které právě vyměnila za změť středně velkých papírků a kovových mincí, které nebyly ani zdaleka tak velké jako galeony.
"U Merlina! Ty jsi vyměnila peníze za dva bezvýznamné papírky?" rozhořčila jsem se. Sofie obrátila oči v sloup.
"To jsou vstupenky, sleduj" vybídla mě a šla směrem k tomu pánovi, co mě odmítl pustit dovnitř.
"Výborně, dámy, sál číslo osm řada deset sedadla pět a šest. Příjemnou zábavu" řekl a usmál se na nás. Už jsem konečně pochopila, k clemu byly ty dva papírky, které Sofie nazvala vstupenkami. Šly jsme dál a Sofie najednou zabočila k pultu, za kterým byly dvě obří bedny s nažloutlými kuličkami.
"Popcorn?" zeptala se znuděně prodavačka a z pusy jí vyjela bublina od žvýkačky.
"Ano, prosím, dva střední," řekla Sofie a zářivě se na ní usmála. Žasla jsem nad tím, jak Sofie jedná s lidmi- já bych si na jejím místě prostě strčila do pusy žvýkačku a odpověděla stejně znuděným tónem jako prodavačka.
"Chcete to dát do výhodné kombinace s Coca-Colou?" zeptala se prodavačka Sofie. Sofie se chvíli zamyslela a pak odpověděla: "Proč ne? Tak třeba Light?"
"Malá, velká, střední?" zeptala se prodavačka znovu.
"Hmm, malá?" odpověděla otázkou.
"Fajn," řekla prodavačka a hodně nahlas praskla bublinu. Pak začala do krabiček nabírat ty žluté kuličky a do dvou malých kelímků napustila odporně vypadající hnědou...tekutinu- usoudila jsem, že je to tekutina. Sofie mi podala jednu krabici a jeden kelímek, zaplatila prodavačce a vydaly jsme se do velkého, spoře osvětleného sálu. Našly jsme svá sedadla a posadily se. Zanedlouho se zhaslo a já poděšeně vykřikla.
"Lumos!" řekla jsem, když jsem vytáhla hůlku ze své boty. Sofie mi jí vytrhla a co nejtišeji zašeptala: "Nox!"
"Blázníš? Tohle nemůžeš!" vynadala mi do trolů a bláznů.
"Promiň, myslela jsem si, že na nás útočí," řekla jsem a sklopila oči.
"Kdo jako?" zeptala se Sofie a rozřehtala se na celé kolo.
"No-" víc už jsem říct nemohla, protože jsem si musela rychle přikrýt uši rukama. Na dosud bílé obrazovce jsem spatřila nějaké létající písmena, která utvořila nějaký znak.
"Co to je?" zeptala jsem se zděšeně Sofie.
"Buď v klidu, to jsou jenom reklamy" odpověděla mi se smíchem. Pak už začala hrát nějaká hudba a na obrazovce se objevily titulky(jak mi později sdělila Sofie). Pak se začal na obrazovce promítat příběh- jako bych to zároveň prožíval- jako bych v tom byla. Pak se tam stala vtipná věc a celý sál se zasmál- a já s ním. Později mi Sofie sdělila, že ten film byl komedie- jakýsi film, který má lidi rozesmát- a to se mu i podařilo. Byla to úžasná zábava a mě se to moc líbilo. A k mému překvapení ta hnědá tekutina, co se mudlovsky nazývá Coca-Cola, byla moc dobrá. Ještě lepší však byl ten křoupavý pokrm- Popcorn, myslím. Večer jsem si strašně moc užila a doufám, že kino ještě někdy navštívím.
