a hlavně pro ty spisovatelsky nadané,
soutěž, ve které si budete moci procvičit svou fantazii a
slovní zásobu.
Vymyslela jsem si dvě témata, a vy si můžete buď jednu, nebo obě
z nich vybrat a napsat na ně příběh. Pokud napíšete příběh
na obě témata,
určitě bude odměna nemalá. Za účast v soutěži ale ráda
odměním všechny!
Soutěž má tato pravidla:
Pište příběhy:
1) Na téma:
a) Moje první návštěva Zapovězeného lesa
b) Tajná chodba v šestém patře
2) S délkou:
Jeden příběh alespoň 3/4 A4!!!!
3) S předmětem:
S-A,jméno,kolej
4) Poslat do:
10.5.2014
- - -
V Y H O D N O C E N Í:
Do soutěže přišly tři příspěvky.
Na 1. místě se umístila Caitlin Cullenová a získává 30 bodů - Velmi krásný příběh
Na 2. místě se umístila Cornelie Katniss Mandy a získává 20 bodů - Moc pěkný příběh
Na 3. místě se umístila Caitlin Cullenová a získává 15 bodů - Moc krásný příběh
A zde jsou jejich dílka k nahlédnutí:
Tajná chodba v 6. patře
Byl krásný, kouzelný den a já jsem seděla ve zmijozelské Společenské místnosti a byla jsem začtená do mé oblíbené knížky. Mohla jsem tam sedět celé hodiny a hodiny s knížkou a všechno kolem sebe jsem ignorovala. Knížka to vyla velmi zábavná a naučná, protože obsahovala pár kapitol o historii našeho Hrádku. Dočetla jsem se tam o věcech, které se staly dávno, už při vzniku Hrádku, ale také o věcech, které se staly jen pár let zpátky, než jsem do Hrádku přišla já. Ovšem co mě na té knížce zaujalo ze všeho nejvíc, byly kapitoly o záhadách Hrádku. Podle pověsti mají být v Hrádku nejrůznější tajné chodby, záhadná místa nebo dokonce i místa, do kterých se nikdo nikdy neodvážil. Ráda jsem nad takovými tématy přemýšlela a řekla jsem si, že by to mohlo být velké dobrodružství vydat se taková záhadná místa hledat. Čas rychle utíkal a už byl večer. Měla jsem strašný hlad, tak jsem se rozhodla zajít do kuchyně pro něco k večeři. Knížku jsem si schovala zpátky do knihovny a vydala se do kuchyně. Když jsem tam došla a vzala jsem si večeři, uviděla jsem moji kamarádku Jane, která ještě taky ponocovala a jedla pudink. Přisedla jsem si k ní, pozdravila a dala jsem se do jídla. Když jsem dojedla, dala jsem se do řeči s Jane. "Hele Jane, slyšela jsi někdy o nějakých tajemných místech v Hrádku? Jako jsou například nějaké tajemné chodby nebo místa?" Zeptala jsem se jí potichu. "Né neslyšela, ale taky by mě zajímalo, jestli něco takového existuje, Cait." Odpověděla mi. "Samozřejmě, že takové místa existují! Četla jsem to v jedné knížce, ve které je plno zajímavých věcí o Hrádku. " Řekla jsem s úsměvem Jane. "Je to přece ale jenom knížka, v té může být napsané téměř cokoliv. Neměla bys všemu jen tak věřit!" S důrazem mi odpověděla Jane. "Ale ta knížka byla napsána jednou známou autorkou, která se o tyhle věci zajímala a nepochybuji, že by neměla pravdu! Já tomu věřím!" Už se téměř schylovalo k hádce, když mi najednou Jane řekla: "Tak víš co? Pojď nějaké tajemné místo najít! Aspoň uvidíš, že mám pravdu!" Touhle větou mi doslova vyrazila dech a já nevěděla, co jí na to mám odpovědět. "Vždyť už je hrozně pozdě, toulat se takhle pozdě po Hrádku už nemůžeme." Řekla jsem jí zkroušeným hlasem. "Jo, to máš pravdu, tak půjdeme zítra." Řekla mi a šla odnést své zbylé jídlo. "Tak teda dobře! A pro dnešek už odcházím. Zítra půjdeme pátrat po tajemných místech, už se moc těším!" Řekla jsem jí s nadšením v hlase. "Tak dobrou noc!" Zavolaly jsme na sebe a obě odešly do ložnic. Za pár minut jsem byla převlečená a ležela na své posteli zachumlaná v peřinách a myslela na zítřek, jak budeme v Hrádku hledat tajemná místa. Netrvalo dlouho a tvrdě jsem usnula. Když jsem se probudila a vstala, rychle jsem se umyla, oblékla do hábitu a běžela na snídani. Pak jsem běžela na hodiny, které mi utíkaly rychleji, než jsem doufala. Odpoledne jsem už byla připravená a měla vše hotové. S nadšením jsem seběhla po schodech a zastavila se před obrovskou bránou, která vede do Velké síně, kde mě už netrpělivě vyhlížela Jane. "Ahoj Jane! Doufám, že jsi připravená! Můžeme jít na to?" Řekla jsem jí a začala jsem se rozhlížet kolem sebe. "Ano, jsem připravená. Ale nevím, kde chceš začít." Odpověděla mi. "To nevím ani já, nejlepší by bylo, kdybychom prošli všechny patra Hrádku. " S těmito slovy jsem se obrátila na velké schodiště. "Vždyť náš Hrádek má přece tolik pater! To nám bude trvat hodiny!" Rozpačitě mi odvětila. "Já vím, ale žádná jiná možnost není. Musíme to zvládnout." Popadla jsem jí za ruku a vydaly jsme se směrem k velkému schodišti. Začaly jsme přízemím. To moc velké není, takže jsme za pár minut zjistily, že tam žádná tajná chodba není. Potom jsme pokračovaly 1. patrem, potom 2., pak 3. a tak dál až jsme byly v 5. patře. Prolezly jsme každý koutek v Hrádku v každém patře, ale zatím se nám nepodařilo najít žádnou tajemnou chodbu ani žádné místo, o kterém by nikdo nevěděl. "Vidíš, měla jsem pravdu, žádná tajemná místa v Hrádku nejsou. Jedině, že by byly někde v profesorských kabinetech nebo v ředitelově pracovně, kde se nikdy nedostaneme." Řekla mi Jane. "Ale to je blbost, někde tu určitě musí být! Pojď, jdeme dál." Vydaly jsme se zpátky k velkému schodišti a vyšly do 6. patra. Jako v každém jiném patře, i v tom 6. jsme prolezli všechno, co se dalo. Vlezly jsme do každého koutu a prohledali, jestli někde není něco, co by mohlo jevit známky něčeho neobvyklého. Ale zase jsme nic nenašli. "Cait, já už to vzdávám, vždyť nemáme šanci něco najít." S rozpaky řekla Jane, když se opřela o stěnu poblíž nosníku na louče, který visel na stěně, o kterou se Jane opřela. Najednou se ozval hlasitý zvuk, louč se pohnula a zeď se dala do pohybu. Před nám i se najednou otevřela obrovská místnost, ve které byla strašná tma. Obě jsme stály s pusou dokořán a nevěřícně jsme zíraly na to, co se právě stalo. "Já tam nejdu, je tam strašná tma! Kdo ví, co tam na nás čeká." Se strachem mi řekla Jane. "Ale nebuď srab, Jane, pojď, třeba tam najdeme poklad!" Řekla jsem jí a popostrčila dopředu. Když jsme vešly dovnitř, zeď za námi se vrátila do původního stavu. "Já nic nevidím! Co budeme dělat?" Začala panikařit Jane. "Uklidni se, když jsme přece v Hrádku, sleduj! Vytáhla jsem z hábitu hůlku, postavila jsem se směrem do místnosti a pronesla kouzelnou formuli Fiat lux. V tom se uprostřed místnosti objevilo světlo, které jasně ozařovalo celou místnost. Když jsme šly dál, abychom se porozhlédli, kde to vede, uviděly jsme velmi dlouhou a úzkou chodbu. "Tak pojď, jdeme." Postrčila jsem Jane. Šly jsme strašně dlouhou, úzkou chodbou a já nám svítila na cestu. Byla to cesta nepříjemná, jelikož tam byla zima, na zemi byly louže vody a na stěnách se to hemžilo hustými pavučinami i pavouky. Chodba se párkrát zaklikatila a my pořád postupovaly dopředu. Najednou se před námi objevily velké dveře. Chvíli jsme poslouchaly, jestli někdo není za dveřmi, ale bylo tam hrobové ticho. Dveře byli odemčené a když jsem je otevřela a obě vstoupily dovnitř, ocitly jsme se v nějaké velké místnosti podobné obchodu. "Kde to jsme?" Ptala se mě Jane. "Já nevím, pojď to zjistit." Chvíli jsme bloudily po místnosti, až jsme najednou našly schody, které vedly směrem dolů. Seběhly jsme po nich a naproti schodů jsme viděly dveře, které vypadaly, že vedou ven. Rychle jsme je otevřeli a najednou jsme se ocitly uprostřed velkého nádvoří. Byly jsme na nádvoří v Prasinkách. "Cait, to je úžasné! Našly jsme tajnou chodbu do Prasinek!" Radovala se Jane. "Ano, to máš pravdu! Já jsem ti to říkala!" Obě jsme tam chvíli stály a nemohly tomu uvěřit. Když jsme se po chvíli vzpamatovaly, vydaly jsme se na cestu zpátky do Hrádku. Ovšem onu objevenou tajemnou chodbu jsme nevyužily, protože se nám zamlouvala spíš cesta normální, než ta plná pavouků, zimy a kaluží vody. Za chvíli jsme byly zase zpátky v Hrádku. Obě jsme si sedly do kuchyně a začali jíst. Když jsme se ještě jednou zamyslely nad tím, co se nám dneska podařilo objevit, slíbily jsme si, že o tom nikomu neřekneme, protože jsme si myslely, že bychom z toho mohly mít nějaký problém. Taky jsme si slíbily, že onu chodbu využívat nebudeme, protože je v ní zima, tma, jsou tam pavouci, voda a ani přesně nevíme, do jakého obchodu vede. S radostí, že se nám podařilo něco takového jsme se obě vydaly do svých ložnic a za chvíli jsme už spaly, protože jsme byly za celý den už hrozně unavené.
2. místo - Cornelie Katniss Mandy
Moje první návštěva Zapovězeného lesa
Toho dne se stmívalo docela brzy, a já šíleně toužila po nějakém dobrodružství. Chtěla jsem si připadat odvážná. A co by pro jedenáctiletou studentku mohlo být odvážnější než se vydat na zakázané, nebezpečím oplývající místo? Počkala jsem až všichni usnou, a někdy po půlnoci jsem si přes tmavomodré pyžamo přehodila svůj teplý černý hábit a na nohy jsem si nazula kožené kozačky. Ujistila jsem se, že mám v kapse hábitu zastrčenou hůlku, a tiše jsem se vydala do chodeb bradavického hradu. Myslím, že mě možná zahlédla školníkova kočka paní Norisová, protože za pár minut jsem zahlédla pana Filche, jak ve světle lucerny hledá studenta, kterého by mohl potrestat zato, že není v posteli. Proto jsem se schovala do dívčí umývárny a chvíli tam tiše stála, než jsem si byla absolutně jistá, že chodba vedoucí na školní pozemky je liduprázdná. Našlapovala jsem co nejtišeji, abych nevzbudila někoho z profesorského sboru. Kráčela jsem přes školní pozemky, a jenom proto, že ze sovince vylétlo několik sov, jsem se k smrti vyděsila, a to jsem ještě neměla ani tušení, co mě čeká v lese. Přesto jsem byla odhodlaná překonat strach a do Zapovězeného lesa vstoupit a jistit, zda je pravda, že tam žijí vlkodlaci, kentauři a obří pavouci. Navíc jsem vždycky toužila alespoň zahlédnout jednorožce. Tato ušlechtilá stvoření mě odjakživa fascinovala. Doufala jsem, že budu mít šanci k jednomu z nich přijít co nejblíž. Jak jsem tak přemýšlela, ani jsem si neuvědomila, že už jsem jen pár kroků od místa, které jsem tolik toužila navštívit-od Zapovězeného lesa. Rychle jsem vběhla mezi stromy, abych si to náhodou zbaběle nerozmyslela. Někde v dáli jsem slyšela zoufalé zařehtání koní, a zběsilé hrabání kopyt. Byla jsem pevně rozhodnutá, že koně musím zachránit, ať jim ubližuje cokoli. Rozběhla jsem se k místu, odkud jsem slyšela dusot kopyt. Běžela jsem a běžela, každou chvíli jsem zakopla o nějaký kámen či spadlou větvičku, a nemohla jsem popadnout dech...a pak jsem je zahlédla. Dva nádherné jednorožce. Stáli tam, s bílou srstí zářící do všech stran, krásní a kouzelní, silným lanem přivázaní ke stromu. Zahlédla jsem i muže, který se jednomu z nich chystal uříznout roh. Nebo jsem si to aspoň myslela. Ve skutečnosti jim odřezával hřívy a ocasy. Nemohla jsem se na něj jen tak nečinně dívat. Vytáhla jsem hůlku, zamířila jsem na nůž, který držel v ruce a zamumlala zaklínadlo Expelliarmus. Nůž vylétl do vzduchu, ale já ho chytila. Muž se na mě pohrdavě podíval a seslal na mne kletbu úplného spoutání, ale já se jí vyhnula. Zkusil mě uhodit, ale já se sehnula a zasáhla ho zaklínadlem Wingardium leviosa. Nechala jsem ho vylétnout do vzduchu a pak jsem ho rychlostí blesku nechala dopadnout na zem. Tehdy jsem si myslela, že jsem ho zabila, později jsem však zjistila že je jen omráčený. Jednorožce jsem odvázala, byli však tak vyděšení, že zůstali stát. Jejich věznitele jsem spoutala lanem, kterými věznil své oběti, a jednorožce jsem odvedla na školní pozemky. Vpustila jsem je do ohrádky, kde Hagrid obvykle míval hipogryfa Klofana, který tam zrovna nebyl. Potom jsem se vplížila do ložnice a pokusila se usnout, ale než abych mohla spát jsem byla příliš rozrušená. Ráno jsem řediteli Brumbálovi poslala anonymní dopis se vzkazem, ať neznámého zločince potrestá.
3. místo-Caitlin Cullenová
Moje první návštěva Zapovězeného lesa
Jednoho teplého, slunečního odpoledne jsem seděla s mými nejlepšími kamarádkami Elizabetou a Jane ve společenské místnosti a z dlouhé chvíle jsme si začali povídat. Jelikož jsme už měly po vyučování a věci na další hodiny připravené, přemýšlely jsme, jak bychom mohli strávit dnešní prosluněný den. Jelikož byla Jane začtená do nějaké dobrodružné knihy, rozhodly jsme se s Elizabetou, že si zajdeme do školního Ledového občerstvení Turkiše a Kordety pro něco dobrého a studeného, jelikož byl opravdu velmi horký den a obě jsme měly chuť na něco studené ;ho. Když jsme si koupili zmrzlinu a tříšť, kterou jsme za pár minut snědly, vzaly jsme si tříšť a na chvíli jsme se šli toulat po školním nádvoří. Jelikož bylo opravdu teplo, dlouho jsme tam nevydržely a za necelou půl hodinu jsme se odebraly zpět do zmijozelské společenské místnosti. Když jsme tam přišly, byla Jane pořád začtená do knihy a ani nezaregistrovala, že jsme se už vrátily. Posadily jsme se naproti Jane a začaly jsme si s Elizabetou povídat o tom, co bychom mohly ještě dneska dělat. Po chvíli Jane zavřela knihu, zaujatě se zahleděla do zdi a potom nám řekla, o čem je knížka, kterou právě čte. "Ta knížka je o mladém čarodějovi, který se jako malý nevědomě zatoulal do Zapovězeného lesa a jako zázrakem tam několik dlouhých dní bloudil, až se mu živému podařilo najít cestu ven z lesa," řekla nám Jane. Obě jsme s údivem stály před Jane a vyslechly jsme si celý příběh, který nám vyprávěla. "Stejně bych se tam jednou chtěla jít podívat," zasteskla si Jane. "Nejsi ty tak náhodou blázen?" Zeptala se jí Elizabeta. "Nejsem, už dlouhou dobu se o Zapovězený les zajímám, přečetla jsem si o něm dost knížek i zajímavých příběhů, myslím si, že by to byl skvělý zážitek vydat se ho prozkoumat na vlastní pěst!" Odvětila jí Jane. "Skvělý zážitek by to rozhodně byl, ale co bys dělala, kdyby tam na tebe vyskočil nějaký vlkodlak? Nebo nějaká jiná příšera, o které my, studentky prvního ročníku nemáme ani ponětí, že vůbec existují?" Elizabet se postavila čelem k Jane a čekala její odpověď. "Na okraji lesa žádné příšery nejsou, ty žijí jenom hluboko v lese. Kdyby nějaké příšery žili na okraji lesa, Hrádek by musel učinit nějaká bezpečnostní opatření, aby zabránil případnému napadení studentů? Nemyslíš?" Elizabet takovou odpověď nečekala, ale pořád z toho neměla moc dobrý pocit. "Pořád je to Zapovězený les, ve kterém se po celý rok drží hustá mlha. Stačilo by zajít jenom kousek dál a můžeš se lehce ztratit, Jane!" Už jsem měla dost toho, jak po sobě holky štěkají, a proto jsem se jim vložila do konverzace já. "No tak se uklidněte, je úplně jedno, jestli tam žijí příšery nebo je tam mlha. Jsme přece studentky prvního ročníku. Ty nemají šanci dostat se samotný bez doprovodu starších do Zapovězeného lesa. Víte, jaký by z toho být průšvih? Vždyť by nás mohly z Hrádku dokonce vyloučit!" Obě se na mě podívaly s udiveným výrazem, že jsem jim skočila do řeči a potom ještě nějakou chvíli pokračovaly v konverzaci. Po chvíli si mě Elizabet zavolala, abych se připojila zpátky do jejich konverzace. "Tak jak skončilo vaše dohadování?" Zeptala jsem se jich. Jane s úsměvem vstala a namířila si to směrem ke mně. "Zašla jsem za Paulem, jedním mým kamarádem z vyššího ročníku, který je už zletilý a v Hrádku je jako doma a zná všechna místa, o kterých my ani nevíme, že existují. Už několikrát byl i v Zapovězeném lese a slíbil nám, že nás tam na chvíli vezme." Její úsměv zářil a vypadala, že se na návštěvu Zapovězeného lesa opravdu nemůže dočkat. "Ale ani se studenty vyšších ročníků do Zapovězeného lesa nemůžeme! To bychom museli mít jedině povolení od jednoho z profesorů." Moje odpověď ovšem Jane nijak nerozhodila. "Neboj se, Paul všechno zařídí, podíváme se tam jenom na chvilku. A teď se pojď rychle připravit! Za chvíli vyrážíme!" Jane mě popadla za ruku a táhla mě na kolej. "Já na vás počkám tady dole, už jsem připravená a musím si ještě něco vyřídit, než půjdeme." Zavolala na nás Elizabet. "Vůbec nevím, co si mám na sebe obléct!" Povzdechla jsem si. "Je v tom lese teplo nebo zima? Je tam bláto nebo sucho?" Jane se trošku usmála a řekla mi, ať si obleču něco, v čem budu schopna rychle běhat, až nám v patách budou ty největší obludy, které tam můžeme potkat. Obě jsme se zasmály a potom jsme si na sebe navlékli starší džíny, tričko a barevnou mikinu. Ještě jsme si trochu upravily a vlasy a vydaly se zpátky k Elizabetě. Ta na nás už čekala dole v křesle. Jen jsme došly po schodech dolů, už se otevřely dveře, ve kterých stál Paul. Široce se na nás usmál a vstoupil k nám do místnosti. "Tak co, holky? Jste připraveny na vaší první návštěvu Zapovězeného lesa?" Tázavě se nás zeptal. "Jasně že jsme! Už se nemůžeme dočkat!" Zakřič ela Jane, když prudce vyskočila z křesla a namířila si to ke dveřím. "Tak na co ještě čekáme? Jdeme!" Jane zavelela, zvedli jsme se a následovali Paula, který nás vedl tou nejkratší cestou ke vchodu do Zapovězeného lesa. Cestou jsme potkali pár našich spolužáků, kteří si venku na lavičkách vychutnávali ledovou tříšť nebo zmrzlinu. Za pár minut jsme opustili nádvoří školy a přes dřevěný most jsme se přibližovali stále blíž a blíž k lesu. Když jsme přešli přes most a uviděli první stromy Zapovězeného lesa, úplně jsme ztuhly, všechny kromě Paula, který pokračoval dál. Z lesa se totiž ozvalo strašlivě táhle zakvílení, jako kdyby právě tahali tu největší kočku na světě za ocas. "Co to u všech všudy bylo?" S děšením se zeptala Elizabeta. "Nebojte se, to byli jenom obyvatelé lesa, s kterými se my rozhodně nesetkáme." Uklidnil nás Paul. Potom jsme pokračovali v cestě, až do doby než jsme stáli před jedním z vchodů do Zapovězeného lesa. "Tak, jsme tady. Která z vás si troufne jako první? Nebo se snad bojíte?" Vyzval nás Paul. Všechny tři jsme začaly mluvit jedna přes druhou a každá říkala jiné jméno. "Dobře, dobře, tak já půjdu teda první. Tady máte, vemte si ještě tohle, uvnitř lesa bývá někdy dost velká tma." Paul sáhnul do své tašky a vytáhl z ní 4 svítilny, které nám potom rozdal. "Tak, teď jsme už připraveni. Můžeme vyrazit!" Jen co to Paul dořekl, namířil si to svižným tempem přímo do Zapovězeného lesa. Rozsvítily jsme si svítilny a po malinkých krůčcích jsme ho následovaly. Nohy se nám třásly jako osiky a oči jsme měly až na vrch hlavy, protože jsme každou chvíli slyšely všelijaké strašidelné zvuky, vytí podivných psů nebo zvuky, které připomínaly hlasitý lidský smích. Některé zvuky se nám jevily, že se ozývají až z druhého konce lesa a některé se nám jevily, že vycházejí hned z poza nejbližšího stromu. Nejednou jsme sebou pořádně škubly, protože jsme se strašně lekly taky stínů stromů, které občas vypadaly, jako by se hýbaly. "Holky, taky se tak bojíte?" Špitla na nás Elizabeta. "Jo, bojíme." Ob� � jsme jí jednohlase odpověděly. Pokračovali jsme úzkou cestou přes les a míjeli jsme hrůzostrašně vypadající tvary, které nešlo přesně rozeznat, protože byly zahaleny v husté mlze. Po chvíli nás Paul najednou zastavil a zadíval se do koruny stromů. "Podívejte, vidíte toho velkého ptáka, který sedí támhle na té větvi?" Zeptal se nás. Chvíli jsme se rozhlížely nad naše hlavy, ale po chvíli jsme ho uviděly. Velká černá silueta ptáka, který seděl na vrcholku jednoho stromu. "Co je to za ptáka, Paule?" Zeptaly jsme se. "Nevím, je vysoko a nejde na něho dobře vidět, pojďme, radši ho nebudeme rušit a půjdeme tudy." Řekl Paul a pokračoval v cestě. Přešly jsme na další cestu a následovaly jsme Paula . Najednou jsme uslyšeli hlasité mlasknutí a Jane hlasitě zaječela. Všichni jsme byli rázem kolem ní a ptali jsme se, co se jí stalo. "Do něčeho nechutného jsem šlápla!" vystrašeně nám řekla Jane. Slizová hmota, ve které měla Jane nohu vypadala nechutně. Mělo to nazelenalou barvu, strašně to zapáchalo a svým složením to připomínalo želé. Paul vzal klacek, který ležel poblíž a párkrát do toho strčil. "Vypadá to na výměšek nějakého tvora, který žije v lese." Dodal Paul, když odhodil klacek. "Myslím, že jste už viděli všechno, co jste vidět chtěly. Je na čase vrátit se zpátky do Hrádku." Řekl Paul a všechny jsme s ním souhlasili. Otočili jsme se a vraceli jsme se tou samou cestou, kterou jsme přišli. Byly jsme rádi, že se už konečně vracíme zpátky do Hrádku, protože jsme se v lese opravdu bály. Ty všechny strašidelné zvuky, které se neustále ozývaly z lesa nám naháněly pořádnou hrůzu. Cesta se zdála být nekonečná a zdálo se nám, jakoby jsme se vůbec nehnuli z místa. Když nás Paul uklidnil, že za chvíli budeme z lesa venku, nevýslovně se nám všem ulevilo. Najednou jsme za sebou uslyšeli prasknutí větvičky. Všichni jsme se bleskově otočili a uviděli pouze stín, který bleskově zmiznul za stromem. "Rychle utíkejte pryč! To je vlkodlak!" Zařval na nás Paul. Všechny jsme se na sebe se smrtí v očích podívaly, daly jsme se do jeku a vzaly nohy na ramena. Ovšem po pár krocích jsmevšechny vyletěly z lesa a skončily jsme ležet na zemi před cestou, kterou jsme se vydali do lesa. Strachem jsme ani nedýchaly a jenom jsme tam ležely a byly rády, že jsme konečně venku ze Zapovězeného lesa. "Kde je Paul?!" S vyděšeným výrazem se nás zeptala Jane. Netrvalo dlouho a z lesa vyšla silueta Paula, který se hlasitě smál. "Jen jsem si z vás dělal srandu! Měly jste vidět ty vaše vyděšené výrazy!" Smál se Paul. "Ty jsi teda číslo! Málem jsme tam vypustily duši! No, hlavně že z toho máš srandu!" S vyšším tónem mu odvětila Jane. Po chvíli jsme se vzpamatovaly a došli konečně zpátky do Hrádku. "Tak teda díky za všechno, Paule!" S trochou ironie jsme mu poděkovaly a šly na kolej. "Teda, řeknu vám, do toho lesa mě nikdo už nikdy nedostane!" Posteskla si Elizabeta a natáhla se na pohovku. "Jo, to máš pravdu, jedna návštěva mi bohatě stačila." Souhlasila s ní Jane a mě nezbývalo nic jiného, než s oběma souhlasit. Potom jsme si všechny sedly do křesel, začali jsme si povídat o dnešním výletu a byly jsme rády, že jsme zpátky v bezpečí na našem Hrádku.
