Už jste někdy uvažovali nad tím, jaké by to bylo, kdybyste
se probudili jako někdo jiný? Vy v jiném těle? Nyní máte tu možnost. Vžijte se
do situace, kdy se doma ráno probouzíte do nového dne a záhy zjistíte, že není něco
v pořádku, že jste se probudili jako… a zde vám dám tři možnosti, ze kterých si
můžete vybrat.
1) Lenka Láskorádová
2) Draco Malfoy
3) Cedric Diggory
Jaká bude vaše reakce, co uděláte jako první, co poté, jak se budete cítit, jak to budete řešit? Formou krátkého vyprávění mi celou událost popište. Rozsah práce je od 1/2 A4 po 1 A4 pergamenu. Vaše dobrodružství mi pošlete do sovince AllyOwens@seznam.cz s předmětem Probuzení do 12. 8. 2013 Těším se.
1) Lenka Láskorádová
2) Draco Malfoy
3) Cedric Diggory
Jaká bude vaše reakce, co uděláte jako první, co poté, jak se budete cítit, jak to budete řešit? Formou krátkého vyprávění mi celou událost popište. Rozsah práce je od 1/2 A4 po 1 A4 pergamenu. Vaše dobrodružství mi pošlete do sovince AllyOwens@seznam.cz s předmětem Probuzení do 12. 8. 2013 Těším se.
V Y H O D N O C E N Í
Musím říct, že kdybych se řídila pouze podmínkami pro soutěž
– zadání, nedostal by body nikdo. V příběhu jste e měli probudit jako
někdo jiný a samozřejmě tam, kde jste doma vy. Nikoli, že se probudíte v jiné
ložnici, v jiné rodině – měli jste být doma.
Nakonec jsem se rozhodla, že vaše práce přeci jen ohodnotím.
Jen se odměna sníží o polovinu.
Clawdeen77 – 10 bodů
Ginevra Luna Weasley – 10 bodů
Amy Parksová – 15 bodů
Clawdeen77
Už byla noc když jsem si lehla , právě půlnoc.Ráno jsem se
probudila , ale stalo se něco podivného. Měla jsem světlé vlasy , které byly
krátké. Najednou jsem si to uvědomila.Nejspíš jsem v těle Draca
Malfoye.Zhrozila jsem se. Právě byly prázdniny a vůbec jsem netušila coby
opravdový Draco Malfoy
dělal.Rozhodla jsem se tak , že prohledám jeho pokoj. Třeba
někde má prázdninový plán. Hledala jsem v jeho stole a taky pod postelí. Nic
jsem nikde nenašla. Podívala jsem se z okna , kde jsem viděla nóbl zahradu. Tam
se procházeli pávi a byl tam přepychový bazén ,v něm byly zasázené
safíry.Oblékla jsem se do jednoho z Malfoyových hábitů.Poté se had na
"mé" (samozřejmně Malfoyově)posteli ozval zasyčením a promluvil
hlasem Narcisy Malfoyové:"Draco pospěš si na snídani dorazila tvá teta
Bellatrix".Zhrozila jsem se.Tak Bellatrix Lestrengeová!Sešla jsem po
schodech , kde bylo zábradlí ve tvaru hadů.Ocitla jsem se v Malfoyově podobě v
chodbě , kde byl na jedných z 13 dveří nápis na stříbrné destičce.Bylo tam
napsáno kuchyň.Vstopila jsem a podle vzoru malfoyových rodičů jsem
pozdravila:,,hadí ráno zmijozelští králové.''Potom byla vynikající snídaně a pak
jsem dostala za ůkol jít s dracovým otcem naproti Bellatrix.Ta čekala před
bránou.Potom jsme plavali , naobědvali jsme se užívali jsme si let na koštěti
,večeřeli jsme.Měla jsem už jít do pokoje ,až jsem tam bylauvažovala jsem , jak
se dostat zpátky.Hledala jsem po celém Dracově pokoji ,až jsem si všimla před
postelí kobereček.Odsulula jsem ho a ztiskla malého hádka. Otevřel se poklop
a po žebříku jsem sešplhala dolů. Byly tam lahvičky a tajemné předměty.U
každé byl popisek. Našla jsem přemisťovač osob s výměnou podoby.To vše
vysvětlovalo. Po chvilce hledání jsem našla odmisťovač.Musel se tam dát ale
ještě můj a Dracův vlas.Přešla jsem k poličkám úplně vzadu,kde byly vlasy všech
mích spolužáků i mě.Samozřejmě byl ten můj vas fialový(taky mám tak nabarvené
vlasy).Dracův vlas byl u odmsťovače. Dala jsem tam svůj vlas a zmáčkla jsem
smaragd.Usnula jsem a když jsem se probudila ,tak jsem to byla zase já a byla
jsem zase u nás doma.
Ginevra Luna Weasley
O několik let dříve, prázdniny
Zívla jsem a podívala se na místo, kam si obvykle odkládám
hodinky, když jdu spát. Místo toho jsem ale uviděla černý nábytek luxusní
značky a naproti zeleno-stříbrné skříni obrovské zrcadlo. Pár vteřin jsem jen
dumala, jestli se mi to nezdá a pak zařvala – ale ne tak, jako to dělám, když
mě vyděsí nějaký pavouk, zvuk, který mi vycházel z pusy, nebyl můj hlas -
museli to slyšet snad úplně všichni, v dosahu několika kilometrů. Ze zrcadla
se na mě díval odraz blonďatého kluka s nagelovanými vlasy, který až
nepříjemně vypadal jako Draco Malfoy. Okamžitě jsem se posadila a znovu se
rozhlédla, už mi bylo naprosto jasné, že nejsem ani ve svém pokoji a už vůbec
ne ve svém těle. Chtěla jsem zaječet znovu, jenže to už v mém pokoji
stála žena s černými vlasy a blonďatým melírem. Nechápavě se na mně
zadívala a pak si přisedla na postel. Otřásla jsem se. Vyzařovala z ní
zvláštní aura.
„Děje se něco Draco?“ to oslovení mi vzalo dech, pomalu jsem zakroutila hlavou, neschopna podívat se na Dracovu – vlastně bych možná měla říct mojí – matku. Narcisa potom váhavě vstala a opustila můj pokoj.
„Proboha!! Dvakrát proboha!! Co se to tady sakra děje?!!“ mumlala jsem si, když jsem na sebe házela nějaké oblečení, které jsem našla ve skříni. A upřímně, vypadalo to naprosto hrozně. Pak jsem opatrně otevřela okno a vyhlédla ven, lidé proudili ulicemi, přestože mohlo být nanejvýš půl sedmé. Můj domov byl určitě na míle daleko, jenomže já vůbec nevěděla, co mám dělat. Zakryla jsem si tváře dlaněmi a začaly se mi z očí řinout slzy jako na běžícím pásu.
O pár hodin později, které jsem strávila prohlížením Dracových soukromých věcí – jen tak, abych se uklidnila – někdo zazvonil. Opět jsem vyhlédla z okna, sluneční paprsky už byly skoro v nejvyšším bodě. Pak někdo zařval: „Draco, máš návštěvu!“ Polkla jsem, mozek mi začal šrotovat na plné obrátky, jen abych vymyslela nějakou výmluvu, díky které bych nemusela vycházet z pokoje. Co nejospalejším a arogantním hlasem jsem tedy vyhrkla: „Teď nemám náladu!“ „Prý je to naléhavé, pojď sem. OKAMŽITĚ!!!“ Ta slova mě donutila zpozornět, opatrně jsem vykoukla ze dveří a uviděla známý dlouhý černý hábit a na něm hlavu s černými vlasy a tmavýma očima. Znova jsem musela polknout, tak – a teď je to tady! „Ahoj Draco,“ ušklíbl se Snape „Narciso, můžeš nás tady nechat o samotě?“ Po očku jsem na ní koukla, jen kývla hlavou a odešla. Snape začal mluvit konverzačním tónem: „Takže…myslím, že mi nemusíš popisovat do detailů, co se stalo. Je to jen…taková menší nehoda…“ žasla jsem. Zaprvé nad tím, jak lhostejně mluví a zadruhé nad tím… „Jak si tedy proboha představujete větší nehodu?!“ křikla jsem nevhodně. Zpražil mě pohledem a začal mi vysvětlovat, jak se věci mají. Prý nějaká chyba při zaučování Draca do magie, zítra by se to mělo spravit.
„Děje se něco Draco?“ to oslovení mi vzalo dech, pomalu jsem zakroutila hlavou, neschopna podívat se na Dracovu – vlastně bych možná měla říct mojí – matku. Narcisa potom váhavě vstala a opustila můj pokoj.
„Proboha!! Dvakrát proboha!! Co se to tady sakra děje?!!“ mumlala jsem si, když jsem na sebe házela nějaké oblečení, které jsem našla ve skříni. A upřímně, vypadalo to naprosto hrozně. Pak jsem opatrně otevřela okno a vyhlédla ven, lidé proudili ulicemi, přestože mohlo být nanejvýš půl sedmé. Můj domov byl určitě na míle daleko, jenomže já vůbec nevěděla, co mám dělat. Zakryla jsem si tváře dlaněmi a začaly se mi z očí řinout slzy jako na běžícím pásu.
O pár hodin později, které jsem strávila prohlížením Dracových soukromých věcí – jen tak, abych se uklidnila – někdo zazvonil. Opět jsem vyhlédla z okna, sluneční paprsky už byly skoro v nejvyšším bodě. Pak někdo zařval: „Draco, máš návštěvu!“ Polkla jsem, mozek mi začal šrotovat na plné obrátky, jen abych vymyslela nějakou výmluvu, díky které bych nemusela vycházet z pokoje. Co nejospalejším a arogantním hlasem jsem tedy vyhrkla: „Teď nemám náladu!“ „Prý je to naléhavé, pojď sem. OKAMŽITĚ!!!“ Ta slova mě donutila zpozornět, opatrně jsem vykoukla ze dveří a uviděla známý dlouhý černý hábit a na něm hlavu s černými vlasy a tmavýma očima. Znova jsem musela polknout, tak – a teď je to tady! „Ahoj Draco,“ ušklíbl se Snape „Narciso, můžeš nás tady nechat o samotě?“ Po očku jsem na ní koukla, jen kývla hlavou a odešla. Snape začal mluvit konverzačním tónem: „Takže…myslím, že mi nemusíš popisovat do detailů, co se stalo. Je to jen…taková menší nehoda…“ žasla jsem. Zaprvé nad tím, jak lhostejně mluví a zadruhé nad tím… „Jak si tedy proboha představujete větší nehodu?!“ křikla jsem nevhodně. Zpražil mě pohledem a začal mi vysvětlovat, jak se věci mají. Prý nějaká chyba při zaučování Draca do magie, zítra by se to mělo spravit.
Po Snapeově odchodu jsem se zavřela v pokoji a nevyšla
jsem ani, když mě okřikovali, ať se jdu najíst. Nakonec jsem ulehla do postele
a modlila se, aby zítra bylo všechno jako dřív. Ještě než jsem usnula, pousmála
jsem se nad myšlenkou, jak tedy asi skončil Draco…
Amy Parksová
Tiché chodby Bradavického hradu se připravovaly na příští
ráno kdy je znovu zaplní smích a dusání nohou pospíchajících studentů. V
Havraspárské dívčí ložnici pátého ročníku se pod červenými nebesy proháněly ty
nejrůznější sny a hluboké oddechování naznačovalo, že všichni spí. Až paprsky
vycházejícího slunce za velkými okny ukážou neobyčejnost nadcházejícího dne.
Víkendové ráno přesně takové jaké má být. Slunné, tiché a příjemné. Teda jak pro koho. Když jsem se rádo probudila čekal mne šok. Protáhla jsem se a otevřela oči. Červené závoje okolo postele byla ta první věc co mi ráno padla do oka. Nic nenormálního. Zvláštní bylo, že jsem se cítila tak nějak jinak. Ještě divnější, že si nepamatuju na včerejšek. Jako kdyby se mi to vykouřilo z hlavy. Kde jsem byla a co dělala? Ozve se šoupavý zvuk a látka se zavlní jak roztáhnu záclony. Najednou zkrabatím čelo. Naše ložnice přece vypadala úplně jinak. Že by holky v noci přestavovaly? pomyslím si a přehoupnu nohy přes postel. Ty vypadají také úplně jinak! Dlouhé a bledé. Pokrčím rameny. Nejspíš se mi jen něco zdálo. Všechny holky ještě spí a tak se vydám do koupelny. Ranní sprcha mi neuškodí. Když, ale pohlédnu do zrcadla mám naráz pocit, že se mi nohy proměnily v třaslavé želé a srdce se kamsi propadlo. Chci zařvat, vykřiknout, zaječet! Udělat cokoliv jen abych ten strašný sen zahnala. Kudrnaté zrzavé vlasy, snědá pokožka, zelené oči a dokonce ani pihy nevidím. Můj obličej to není. Ze zrcadla na mě civí úplně cizí člověk! Když zašátrám v paměti mezi přihrádkami vybaví se mi ten obličej docela zřetelně. No jasně! Vždyť to je Střelenka. To švihlé děvče z Havraspáru. Pak mě znovu přepadne hysterie.
"Co se to proboha stalo?" Zakňourám do zrcadla. Projedu rukou blond vlasy a unikne mi povzdech. Co budu dělat? Nepamatuju si co se stalo a tudíž ani nemůžu tušit jak jsem se mohla ocitnout v jiném těle. Kdo je potom v tom mém?! Na otázky nebyl čas. Pomalu proklouznu dveřma zpátky do ložnice a vrátím se k posteli. Hledám nějaké oblečení. Po úmorném přehrabování v Lenčiných věcech najdu kalhoty a tričko. Potom se rozhlédnu. Ostatní už vstávají. Uvědomuju se, že nikoho neznám. Tahle děvčata potkávám obvykle leda tak na hodinách a jména mi unikla. Chovej se přirozeně! kážu si v duchu. Stejně mi to není k ničemu. Jak se mám chovat přirozeně když podle přírody patřím do jiného těla! Chvíli trvalo než se všechny dívky oblékly a pomalu začaly odcházet na snídani. Na stolku vezmu prapodivné náušnice ve tvaru ředkviček, protože jsem je na Lence párkrát viděla a pokouším si je nasadit zatímco pospíchám za ostatními. Havraspárské ložnice byly úplně jinde nežli ty moje a tak jsem trochu dezorientovaně klopítala za jednou dívkou, která se myslím jmenuje Cho Changová. Tyhle chodby moc dob znám, ale stále mnou cloumá nervozita a zvláštní pocit. Teď je ze mě Lenka Láskorádová. Jak moc mi chybí mé pravé já! Mezitím co mi hlavou lítaly ty nejrůznějši otázky připojily jsme se k davu mířící ho Velké síně. Snídaně už byla v plném proudu. Automaticky jsem zamířila k Mrimorským, ale Cho mě zarazila.
"Kam jdeš Lenko? Náš stůl je přece támhle." vypadala mým chováním trochu zmatená.
"Ehm... ano samozřejmě." odpověděla jsem rozpačitě. Posadily jsme se ke stolu a ač mi kručí v břiše jídla jsem se ani nedotkla. Oči přilepené na protější stůl očekávaje, že někde zahlédnu známou tvář. Jsou tam moje kamarádky a jejich smích byl slyšet až k nám. Ty dívky z ložnice také rozvinuly nějaký rozhovor, ale mou pozornost poutalo něco jiného. Moje tělo nikde. Rozhodnutí padne okamžitě. Půjdu se hledat. Vstanu a zamířím k východu. V polovině cesty mě dožene nějaká studentka. Hermiona Grangerová. Ze společných hodin bylinkářství vím, že je nejlepší z ročníku a přátelí se s Harry Potterem.
"Ahoj Lenko." usměje se.
"Ahoj." oplatím jí trochu nervózně a neustále očima pročesávám hloučky studentů u Mrzimorského stolu.
"Chováš se trochu divně." zvedne jedno obočí a zvědavě si mě prohlíží. Nasadím výraz jako, že je to naprosto absurdní.
"Jak to myslíš." zeptám se. Hermiona přimhouří oči. Vypadá fakt děsivě.
"Netypicky..." odvětí.
"Už musím jít. Ráda jsem tě viděla!" dostanu ze sebe a rychle pospíchám pryč. Tohle začíná být dost vážné. Alespoň, že je víkend. Dost času na řešení téhleté prekérní situace. Pospíchám ven z hradu dolů k jezeru. Je pěkný letní den a jezero se třpytí. Slunce se od temné hladiny odráží a každá vlnka připomíná zářivý stříbrný plíšek. Jenže na obdivování nemám náladu. Udýchaně dorazím k rozložitému stromu, pod kterým se právě v takových dnech nejlépe přemýšlí. Tenhle plácek okolo jezera je vždy zaplněný studenty. Dnes je moc brzy, nikde nikdo a to se mi hodí. Svezu se do trávy jako hromádka neštěstí. Je to jako zlý sen, ze kterého se nelze probudit. Nechci navěky zůstat v tomhle těle a být Lenkou. Neumím se tak chovat. Nechci!
"Musím to někomu říct." povzdechnu si a přitáhnu kolena blíž. Takhle mizerně mi nebylo ještě nikdy. Proč se zrovna něco takového stane mě? Přece se najde někdo kdo mi pomůže. Jako na zavolání za mnou ozvalo nervózní zakašlání.
"Můžu si přisednout?" je to samozřejmě Hermiona. Koho jiného taky čekat? Vždyť jí nic neunikne. Neohlédnu se a bez pohnutí nadále očima sleduji tu nádheru na jezeře pod nadýchanými oblaky. Tráva se zavlní a najednou tu sedíme dvě.
"Něco se děje viď? Chováš se podivně." její hlas je ustaraný. Otočila jsem na ní hlavu zadržujíce pláč. Už toho na mě bylo moc.
"Nejsem Lenka. Mysli si o mě, že jsem blázen, ale jmenuju se Amy a studuji v Mrzimoru." pokouším se to vysvětlit. Přese všechna má očekávání Hermiona souhlasně pokývá hlavou. Vypadá to, že nad něčím usilovně přemýšlí.
"Co všechno se ráno stalo?" zeptala se a tak vyprávím.
"A zvláštní je, že si nepamatuju co se včera stalo. Proto nemám ponětí jak ze mě může být Lenka." ukončím povídání.
"Došlo mi, že něco není v pořádku. Byla jsi dost nervózní."
"Takže mi věříš?" vím. Tahle otázka nezní dobře, ale jistota je jistota. Usmála se.
"Prosím pomož mi. Nechci takhle zůstat napořád a co když je Lenka v mém těle?" zakňourám. Hysterie se znovu dostává na povrch s velkým extra přídělem mizerné nálady navíc.
"To je první co by jsme měly udělat. Najít tvé tělo ať už v ně je kdokoliv." prohlásila Hermiona a vyskočila na nohy. Rychle se postavím, ale to ona už pádí zpátky k hradu. Snídaně určitě ještě neskončila. Poznaly bychom to okamžitě. Když se víkendové počasí vyvede je pak okolí jezera přeplněné k prasknutí hned ráno. Dalo mi dost práce udržet s Hermionou krok. Hledání nám trvalo nejméně polovinu dne a dám krk za to, že jsme se dívaly na všechna školním řádem povolená místa v celém hradě. Marně. Po mém tělu ani stopy. Přece se někdo nemůže propadnout do země, nebo ne? Zrovna když jsme potřetí oběhly všechny učebny vypověděly mi nohy službu a já se vyčerpaně svezla na studenou podlahu.
"To nemá cenu! Nikdy se z tohohle těla nedostanu. Asi si budu muset..." nasucho polknu. Nemám daleko k pláči. "...zvyknout."
Udeřím dlaní o zem.
"Co to kecám! Nikdy si nezvyknu." to je moc i na Hermionu.
"Přece musí existovat nějaké logické vysvětlení. Kdyby vám někdo postrčil mnoholičný lektvar účinek by pominul už dávno..." lepší zkouška její inteligence není. Obličej se jí najednou rozzářil. Vytáhne hůlku.
"Accio Amy Parksová!" pronese zvučně.
"Bude to fungovat?" zeptám se pochybovačně. Moc mě nepřesvědčila. Asi po půl hodině čekání se tažena neviditelnou silou za rohem objeví až moc známý obličej. Můj obličej!
"Hermiono! To jsem já." vykřiknu šťastně. Je zvláštní dívat se sama na sebe. Hermiona se vítězoslavně usměje.
"Teď už jen stačí vrátit každou do správného těla."
"Nevíte náhodou co se stalo?" Lenka vypadá dost vyjeveně.
"Kde jsi byla? Hledaly jsme tě po celém hradě." vyslovíme s Hermionou téměř zároveň. Lenka jen pokrčí rameny.
"Zůstala jsem ve společenské místnosti."
"No jo tam jme nehledaly." uvědomím si.
"Musíme to dát do pořádku. Nic proti, ale chci zpátky svoje tělo." věnuji Lence úsměv a chci ji poklepat po rameni, ale v okamžiku kdy se dotknu už nemůžu zpět. Propadly jsme se do jakéhosi tranzu. Celé tělo brní a cítím divný proud energie. Oči se samy sklopí. Ještě naposledy zahlédnu fascinovanou Hermionu jak vrhá pohledy z jedné na druhou. Když vše po pár minutách vyprchá a otevřu oči jsem to zase já.
"Všechno je jako dřív!" štěstí, které se právě v tu chvíli vešlo do jedné jediné věty nemá hranice. Ještě dodnes nemáme ponětí co se vlastně stalo, ale získala jsem tak dvě skvělé kamarádky a navrácené tělo. Věřte mi, že víc si ani nemůžu přát. ;)
Víkendové ráno přesně takové jaké má být. Slunné, tiché a příjemné. Teda jak pro koho. Když jsem se rádo probudila čekal mne šok. Protáhla jsem se a otevřela oči. Červené závoje okolo postele byla ta první věc co mi ráno padla do oka. Nic nenormálního. Zvláštní bylo, že jsem se cítila tak nějak jinak. Ještě divnější, že si nepamatuju na včerejšek. Jako kdyby se mi to vykouřilo z hlavy. Kde jsem byla a co dělala? Ozve se šoupavý zvuk a látka se zavlní jak roztáhnu záclony. Najednou zkrabatím čelo. Naše ložnice přece vypadala úplně jinak. Že by holky v noci přestavovaly? pomyslím si a přehoupnu nohy přes postel. Ty vypadají také úplně jinak! Dlouhé a bledé. Pokrčím rameny. Nejspíš se mi jen něco zdálo. Všechny holky ještě spí a tak se vydám do koupelny. Ranní sprcha mi neuškodí. Když, ale pohlédnu do zrcadla mám naráz pocit, že se mi nohy proměnily v třaslavé želé a srdce se kamsi propadlo. Chci zařvat, vykřiknout, zaječet! Udělat cokoliv jen abych ten strašný sen zahnala. Kudrnaté zrzavé vlasy, snědá pokožka, zelené oči a dokonce ani pihy nevidím. Můj obličej to není. Ze zrcadla na mě civí úplně cizí člověk! Když zašátrám v paměti mezi přihrádkami vybaví se mi ten obličej docela zřetelně. No jasně! Vždyť to je Střelenka. To švihlé děvče z Havraspáru. Pak mě znovu přepadne hysterie.
"Co se to proboha stalo?" Zakňourám do zrcadla. Projedu rukou blond vlasy a unikne mi povzdech. Co budu dělat? Nepamatuju si co se stalo a tudíž ani nemůžu tušit jak jsem se mohla ocitnout v jiném těle. Kdo je potom v tom mém?! Na otázky nebyl čas. Pomalu proklouznu dveřma zpátky do ložnice a vrátím se k posteli. Hledám nějaké oblečení. Po úmorném přehrabování v Lenčiných věcech najdu kalhoty a tričko. Potom se rozhlédnu. Ostatní už vstávají. Uvědomuju se, že nikoho neznám. Tahle děvčata potkávám obvykle leda tak na hodinách a jména mi unikla. Chovej se přirozeně! kážu si v duchu. Stejně mi to není k ničemu. Jak se mám chovat přirozeně když podle přírody patřím do jiného těla! Chvíli trvalo než se všechny dívky oblékly a pomalu začaly odcházet na snídani. Na stolku vezmu prapodivné náušnice ve tvaru ředkviček, protože jsem je na Lence párkrát viděla a pokouším si je nasadit zatímco pospíchám za ostatními. Havraspárské ložnice byly úplně jinde nežli ty moje a tak jsem trochu dezorientovaně klopítala za jednou dívkou, která se myslím jmenuje Cho Changová. Tyhle chodby moc dob znám, ale stále mnou cloumá nervozita a zvláštní pocit. Teď je ze mě Lenka Láskorádová. Jak moc mi chybí mé pravé já! Mezitím co mi hlavou lítaly ty nejrůznějši otázky připojily jsme se k davu mířící ho Velké síně. Snídaně už byla v plném proudu. Automaticky jsem zamířila k Mrimorským, ale Cho mě zarazila.
"Kam jdeš Lenko? Náš stůl je přece támhle." vypadala mým chováním trochu zmatená.
"Ehm... ano samozřejmě." odpověděla jsem rozpačitě. Posadily jsme se ke stolu a ač mi kručí v břiše jídla jsem se ani nedotkla. Oči přilepené na protější stůl očekávaje, že někde zahlédnu známou tvář. Jsou tam moje kamarádky a jejich smích byl slyšet až k nám. Ty dívky z ložnice také rozvinuly nějaký rozhovor, ale mou pozornost poutalo něco jiného. Moje tělo nikde. Rozhodnutí padne okamžitě. Půjdu se hledat. Vstanu a zamířím k východu. V polovině cesty mě dožene nějaká studentka. Hermiona Grangerová. Ze společných hodin bylinkářství vím, že je nejlepší z ročníku a přátelí se s Harry Potterem.
"Ahoj Lenko." usměje se.
"Ahoj." oplatím jí trochu nervózně a neustále očima pročesávám hloučky studentů u Mrzimorského stolu.
"Chováš se trochu divně." zvedne jedno obočí a zvědavě si mě prohlíží. Nasadím výraz jako, že je to naprosto absurdní.
"Jak to myslíš." zeptám se. Hermiona přimhouří oči. Vypadá fakt děsivě.
"Netypicky..." odvětí.
"Už musím jít. Ráda jsem tě viděla!" dostanu ze sebe a rychle pospíchám pryč. Tohle začíná být dost vážné. Alespoň, že je víkend. Dost času na řešení téhleté prekérní situace. Pospíchám ven z hradu dolů k jezeru. Je pěkný letní den a jezero se třpytí. Slunce se od temné hladiny odráží a každá vlnka připomíná zářivý stříbrný plíšek. Jenže na obdivování nemám náladu. Udýchaně dorazím k rozložitému stromu, pod kterým se právě v takových dnech nejlépe přemýšlí. Tenhle plácek okolo jezera je vždy zaplněný studenty. Dnes je moc brzy, nikde nikdo a to se mi hodí. Svezu se do trávy jako hromádka neštěstí. Je to jako zlý sen, ze kterého se nelze probudit. Nechci navěky zůstat v tomhle těle a být Lenkou. Neumím se tak chovat. Nechci!
"Musím to někomu říct." povzdechnu si a přitáhnu kolena blíž. Takhle mizerně mi nebylo ještě nikdy. Proč se zrovna něco takového stane mě? Přece se najde někdo kdo mi pomůže. Jako na zavolání za mnou ozvalo nervózní zakašlání.
"Můžu si přisednout?" je to samozřejmě Hermiona. Koho jiného taky čekat? Vždyť jí nic neunikne. Neohlédnu se a bez pohnutí nadále očima sleduji tu nádheru na jezeře pod nadýchanými oblaky. Tráva se zavlní a najednou tu sedíme dvě.
"Něco se děje viď? Chováš se podivně." její hlas je ustaraný. Otočila jsem na ní hlavu zadržujíce pláč. Už toho na mě bylo moc.
"Nejsem Lenka. Mysli si o mě, že jsem blázen, ale jmenuju se Amy a studuji v Mrzimoru." pokouším se to vysvětlit. Přese všechna má očekávání Hermiona souhlasně pokývá hlavou. Vypadá to, že nad něčím usilovně přemýšlí.
"Co všechno se ráno stalo?" zeptala se a tak vyprávím.
"A zvláštní je, že si nepamatuju co se včera stalo. Proto nemám ponětí jak ze mě může být Lenka." ukončím povídání.
"Došlo mi, že něco není v pořádku. Byla jsi dost nervózní."
"Takže mi věříš?" vím. Tahle otázka nezní dobře, ale jistota je jistota. Usmála se.
"Prosím pomož mi. Nechci takhle zůstat napořád a co když je Lenka v mém těle?" zakňourám. Hysterie se znovu dostává na povrch s velkým extra přídělem mizerné nálady navíc.
"To je první co by jsme měly udělat. Najít tvé tělo ať už v ně je kdokoliv." prohlásila Hermiona a vyskočila na nohy. Rychle se postavím, ale to ona už pádí zpátky k hradu. Snídaně určitě ještě neskončila. Poznaly bychom to okamžitě. Když se víkendové počasí vyvede je pak okolí jezera přeplněné k prasknutí hned ráno. Dalo mi dost práce udržet s Hermionou krok. Hledání nám trvalo nejméně polovinu dne a dám krk za to, že jsme se dívaly na všechna školním řádem povolená místa v celém hradě. Marně. Po mém tělu ani stopy. Přece se někdo nemůže propadnout do země, nebo ne? Zrovna když jsme potřetí oběhly všechny učebny vypověděly mi nohy službu a já se vyčerpaně svezla na studenou podlahu.
"To nemá cenu! Nikdy se z tohohle těla nedostanu. Asi si budu muset..." nasucho polknu. Nemám daleko k pláči. "...zvyknout."
Udeřím dlaní o zem.
"Co to kecám! Nikdy si nezvyknu." to je moc i na Hermionu.
"Přece musí existovat nějaké logické vysvětlení. Kdyby vám někdo postrčil mnoholičný lektvar účinek by pominul už dávno..." lepší zkouška její inteligence není. Obličej se jí najednou rozzářil. Vytáhne hůlku.
"Accio Amy Parksová!" pronese zvučně.
"Bude to fungovat?" zeptám se pochybovačně. Moc mě nepřesvědčila. Asi po půl hodině čekání se tažena neviditelnou silou za rohem objeví až moc známý obličej. Můj obličej!
"Hermiono! To jsem já." vykřiknu šťastně. Je zvláštní dívat se sama na sebe. Hermiona se vítězoslavně usměje.
"Teď už jen stačí vrátit každou do správného těla."
"Nevíte náhodou co se stalo?" Lenka vypadá dost vyjeveně.
"Kde jsi byla? Hledaly jsme tě po celém hradě." vyslovíme s Hermionou téměř zároveň. Lenka jen pokrčí rameny.
"Zůstala jsem ve společenské místnosti."
"No jo tam jme nehledaly." uvědomím si.
"Musíme to dát do pořádku. Nic proti, ale chci zpátky svoje tělo." věnuji Lence úsměv a chci ji poklepat po rameni, ale v okamžiku kdy se dotknu už nemůžu zpět. Propadly jsme se do jakéhosi tranzu. Celé tělo brní a cítím divný proud energie. Oči se samy sklopí. Ještě naposledy zahlédnu fascinovanou Hermionu jak vrhá pohledy z jedné na druhou. Když vše po pár minutách vyprchá a otevřu oči jsem to zase já.
"Všechno je jako dřív!" štěstí, které se právě v tu chvíli vešlo do jedné jediné věty nemá hranice. Ještě dodnes nemáme ponětí co se vlastně stalo, ale získala jsem tak dvě skvělé kamarádky a navrácené tělo. Věřte mi, že víc si ani nemůžu přát. ;)
